Mým osudem je zůstat sama, jako kůl v plotě a vážně mi to začíná vadit, ale copak mám předstírat lásku? Přestávám věřit těm pohádkám, že jednou někdo příjde, kdo mi změní život i pohled na svět. Kdo mi rozbuší srdce jen tím, že se na mě podívá. Asi žiju moc ve svý fantazii. Jo, možná má pravdu, možná, že kdybych s potenciálními partnery trávila hafo času, tak to nějak příjde samo, ale nebyl by to pak spíš zvyk?
Proč všichni okolo mě si dokáží najít spřízněnou duši a já už pár let jenom lítám z jedný strany na druhou, jako puk po ledě a při každém úderu hokejkou pociťuji silný a bolestivý náraz? Já vím, že nejsem normální, ale copak už mě konečně někdo přesvědčí, že je to právě ON?! Umím akorát ubližovat!

* Omlouvám se*