Kdysi jsem v olympiádě z českého jazyka (jen tak mimochodem, to byl propadák) psala slohovku na téma "Kdybych měla křídla...". Tehdy jsem psala o přátelích, rodině a o těch, které mám ráda. Nápad dobrý, ale slohovka jistě skončila katastrofálně. Dneska mě ale napadlo, co kdybych vážně měla křídla...opravdová, opeřená, schopná unést mě...kam bych letěla, co bych chtěla vidět...

Kdybych se ráno probudila s křídly, chvíli bych si myslela, jestli je to jen sen... a nezkoušela bych se probudit, protože by to byl krásný sen.  Stoupla bych si do okna a udělala bych to, co nikdy, skočila bych, jenže by se mi nic nestalo, roztáhla bych svá křídla a vznesla se těsně nad zemí. Vyletěla bych tak vysoko, že bych viděla naši malou vesničku jen jako malý puntík na mapě.  A pak bych přestala mávat křídly a padala volným pádem. Tenhle pocit znám ...(padala jsem tak necelou minutu)
Možná bych se zastavila a létala s ptáky po boku, nebály by se mě... a to by mě utvrdilo v dojmu, že to je jen sen. Letěla bych tam, kde to neznám... do nespoutané přírody a možná bych našla místo, na kterém bych se zastavila a kochala se tou krásou, možná bych usnula. Když bych se probudila měla bych stále svoje křídla, můžu ve snu usnout?
Celý den bych létala, ale neodvážila bych se daleko od těch míst, které znám...co kdyby se ten sen  ( i když už jsem si nebyla tak jistá, že to je jen sen) rozplynul.  A já se ocitla daleko od všeho.
Vím, že by mi brzo bylo smutno, a tak bych si přála, abych nebyla sama, kdo má křídla... a kdo ví, třeba bych někoho našla a možná ne... a možná, kdyby to bylo možné, bych ten dar dala někomu jinému, aby šířil ten pocit nespoutanosti. Vždyť jen ptáci jsou doopravdy volní, nedrží je zem...