- Kam jdeš?
- Nikam nejdu?
- Ale jdeš, to vidím. Neodcházej ještě!
- Ale já vážně nikam nejdu, copak to nevidíš?
- Tvoje tělo možná ne, ale mysl odchází kamsi pryč.
- Mysl?
- Ano, řekni nad čím přemýšlíš?
- Nad sebou...
- V mysli utíkáš od reality, proč se tu nebavíš jako ostatní a jen sedíš a přemýšlíš? Neutíkej!
- Ale já...já se bavím, jen...
- Žádné jen...pojď, půjdeme si zatancovat.
- Promiň, já nechci...
- Nad čím přemýšlíš?
- Nad tím, proč moje mysl dělá to, co dělá...
- Ale to nic nevykoumáš, to dělá každá mysl... ale teď ji na chvilku čapni a pojď se bavit.
- Nejde to.
- Musí to jít. Pusť už ho z hlavy...
- Ho?
- No neříkej mi, že nemyslíš na nějakého kluka.
- Nemyslím... teda, myslím, ale ne na jednoho...ale víc, myslím na kluky, co mi prošli životem. Právě před chvílí!
- Před chvílí?
- Jo, jsou v mé paměti moc živí...nevím co s nimi a hlavně nevím, jak se toho všeho zbavit.
- Zbavit? Miluješ snad víc kluků najednou?
- Ne, nemiluju ani jednoho, ale víš...prostě je nemůžu pustit z hlavy. Je to něco jako soutěž. Nechceš se jen zúčastnit, chceš vyhrát.
- Pro svoji hrdost...
- Ano, pro svoji hrdost.
- To je ale hodně blbý důvod.
- V tom s tebou souhlasím.
- Zkus se zaměřit na jednoho...
- To zkouším... myslíš, že láska nemusí být jenom to naprosté pobláznění?
- Doufám v to.
- Nevím, co mám dělat... ale i kdybych to věděla, stejně bych to nemohla provést.
- Zkus nad tím nepřemýšlet, nech to, ať si vše jde svojí cestou.
- Asi máš pravdu, ale jak to udělat...nepřemýšlet o tom.
- Najdi si jinou zálibu...
- Jako například?
- Studium?!
- Blázníš?
- Ne, najdi si něco, co tě bude bavit...naplňovat a zároveň i pomáhat do budoucna...
- Hmmm, zkusím na něco přijít...
- A vidíš, už i tak učíš mysl myslet na něco jiného.
- Máš pravdu... pojďme se bavit...
- Tak se mi líbíš...