Před chvíli na mě začala do okna křičet máma:"Běž něco udělat s řízkama nebo se spálí. Běž já nemůžu." ... šla jsem, aniž se zeptala co se děje,ale vzhledem k tomu, že stála u babičina domu lekla jsem se, co se zase stalo. Doufala jsem, že třeba jenom uklízí nebo dělá něco jinýho. Opak je pravdnou. Teď se mamka, Mirek a táta pakují, aby odvezli babičku do nemocnice. Zase!

"Co se stalo?"
"Babička měla asi zas další mrtvici!"
"Zase upadla?"
"Ne, jenom seděla zkroucená na židli a byla mimo."

Když se to babičce stalo poprvé myslela jsem, že už se nevzpamatuje. Neudržela se na nohou, koukala okolo sebe vystrašeně a zmateně a nevěděla kdo jsem. Od té doby se to už párkrát zopakovalo. Vždycky sebou buď někde praštila, nebo se jen tak sesunula z židle na zem. Poté následovala nemocnice, 14 dní. Odvoz domů a po pár měsících znovu.
A dneska zase ... nikdo už s tím nic neudělá, dokroři ji tam můžou jenom pozorovat a nasadit prášky, kreté zdánlivě ulevují od bolestí a měly by pomáhat. Bojím se dne, kdy už se z té nemocnice nevrátí nebo se sesune nadobro. Vím, že to příjde... 80 let je úctyhodný věk ... nejhorší je, že babička se chová jako dítě, zapomíná a všechno si to uvědomuje...