Stála na okraji propasti a hleděla dolů, tiše vzpomínala...její vzpomínky ji zavedly na mnohá známá místa a připomínaly jí zážitky, které na těch místech zažila. Po tváři jí začala stékat slza, pomalu klouzala po jemné a bledé pokožce až opustila teplo tváře a padala dolů do propasti, temné a studené. Dívka se za ní koukala se smutným pohledem v obličeji, právě ji opustila jedna zlá vzpomínka společně s tou slzou a její srdce zaplesalo.
Zapomněla na jednu událost, na jedno místo, na jednu osobu...

Věděla, že nesmí plakat, brzo by mohla zapomenou její celou minulost a tím by i zapomněla, kdo je, čím je a to nesměla dopustit. Přesto teď měla velkou chuť na to všechno zapomenout a začít znovu, na jiném místě, s jinými lidmi, s jinou identitou. A nebylo by jednoduší prostě jen skočit? Do té temné a studené propasti? Všechno by skončilo, nemusela by znovu a znovu prožívat utrpení. Ale pak by ztratila možnost začít znovu, zkusit žít šťastný život, třeba by se jí to tentokrát podařilo...sama si tím ale nebyla jistá. Věděla, že tomu nevěří. 

O krok ustoupila od propasti, zaváhala a naklonila se nad propast. Je tam taková tma a zima, cítila ten chlad na své jemné kůži. Z tváře jí ukápla další slza...další událost, další místo, další člověk... a náhle ji přišel svět lehčí...rozplakala se a s každou slzou zapomínala kdo je, ale také ji s každou slzou bylo lépe. 

Když přestala plakat nevěděla proč plakala, neznala svoje jméno ani kým byla a bylo jí dobře...

Taky bych si občas přála vymazat některé vzpomínky ze svojí hlavy, ale bez nich bych už nebyla úplná. Jsem to já, s tím dobrým i špatným, co jsem učinila.

(PS: aneb jak se dá zabít hodina zeměpisu, když nemáte na nic náladu;))