Cítím se... zvláštně. Roky jsem čekala na to, abych mohla říct, že nejsem sama. Splnilo se mi to a ač jsem nebyla úplně šťastná, v jednom jsem si byla jistá. Nebyla jsem sama. Už jen ten samotný pocit mě kolébal na svých vlnách a uspokojoval můj mozek, který stále touží po něčem velkém. Byla jsem... smířená. A i svým způsobem šťastná, ale ne v tom pravém slova smyslu.
Pak to skončilo a já jsem se vrátila do své nekonečné samoty. Víte... já mám často pocit, že už ani ty přátele nemám. Všichni z Prahy si zůstali zalezlí ve městě a na mě z vysoka kašlou a já nemám sílu se jim doprošovat. A ti, co jsou zde? Moc jich není, to mi věřte. Někteří na mě kašlou, jiní mají spoustu jiných důležitějších věcí a já se prostě vážně cítím sama. Už tu není nikdo, kdo by mi řekl pojď ven, projdeme se, pokecáme, prořešíme všechno...

Potřebuji změnu, rapidní změnu. Nechat starý život za sebou a začít někde, u někoho s čistým štítem. Tihle lidé o mě ví až příliš a stahují se zpátky do svého světa, už nejsem zajímavá. Jsem jen obyčejná holka, pro kterou úspěch ve škole něco znamená. A jsem sama. Po dlouhé době mám pocit, že jsem totálně sama a nemám sílu hledat nové kamarády, kde taky...a teď si o tom ani nemám s kým popovídat...

Musím si počkat, nejspíš ještě dlouho, ale možná taky ne...(občas si přeji už být na vysoký)