Myšlenka na to, že zruším blog mě už pronásledovala mnohokrát. Ať už to bylo způsobeno směškou mých pocitů, prozrazení moc osobních věcí lidem, kterým jsem nechtěla, rázné doporučení mámy nebo i jen to, že spousta blogových "přátel" právě zrušila svůj blog. Jen jednou jsem se vám tu o tom zmínila, ale myšlenek bylo více.

Není tak jednoduché mít blog na úrovní deníčku, často se neudržíte a píšete věci, které by ven jít prostě neměli a když se do toho ještě přidá fakt, že někteří z vašich známých příjdou na váš blog, přečtou si to co neměli, není někdy jiného řešení. Můj blog ale ještě stále odolal, ani nevím, jak se mi to podařilo, ale vím, že bez toho bych už asi neuměla žít.

Nejtěžší pohnutí k zrušení blogu jsem řešila, když se mi sem dostal bratr a přečetl si nehezký článek o něm. Okamžitě mě šel prásknout mamce a ta mi to do dnes vyčítá. Měla jsem zrušit blog a držet se zpátky. Nezrušila jsem ho!

Další posun myšlenek nastal, když jsem ze své vlastní blbosti dala odkaz jednomu učiteli, a pak už jsem jenom slýchala, kdo slyšel o mém blogu, kdo tam byl, kdo se chystá ... nebyla to moc příjemná věc, vzhledem k tomu, jak soukromé věci sem píšu, ale v hloubi duše jsem cítila i pýchu, pýchu nad tím, že někdo ty moje bláboly čte a já ho znám. Dodnes se za tu vnitřní pýchu stydím!

Pak tu byl dokonce i pocit toho, že na blog sice lidi chodí, ale téměř nikdo nenechá komentář, měla jsem pocit, že to psaní není nijak užitečné.

 Zkrátka a dobře, zrušit blog jsem chtěla už mnohokrát, ale vždycky mi něco uvnitř řeklo, že to dělat nemám a jsem za ten vnitřní ochranný hlas mého blogu ráda! Psát mě baví, nejvíc o sobě, o svých pocitech, vždycky se mi uleví a jsem o to víc šťastná, když se můžu svěřit i s dobrými pocity. Takže vám teď mohu prozradit, že blog přežil další krizi a ŽIJE DÁL! (nebo dělám chybu?).