5 minut sem, 5 minut tam. Nikdy jsem to neřešila. Když mi někdo řekl, že mám 5 minut počkat, automaticky jsem to brala jako: "počkej chvilku, hned jsem tu". Jednoduše jsem to neřešila. Okolnosti mě ale nutí, 5 minut řešit téměř každý den. Díky tomu jsem si uvědomila, že 5 minut je vážně vělmi krátká doma a člověk za tu chvilku nemůže nic stihnout. Taky se mi potvrdilo, že když někdo řekně za 5 minut jsem u tebe, nikdy to nedodrží... ono to není ani možný.

Už od prváku máme ve škole malé pětiminutové přestávky mezi předměty, kromě velké a jedné desetiminutové. Za ten čas si nestihnu ani otevřít sešit, abych si zkoukla učivo, ani dojít na toaletu, nestihnu se najíst...nestihnu nic. Jenom přehodím sešity a další hodina znovu začíná. Proto jsem ještě docela "nadšená", když nám učitelé přetahují do přestávek... ale což, mně to stačí. Po chodbách chodím o velký přestávce, na toaletu můžu při hodině no a učit bych se měla doma.
Každopádně jsem díky těm přestávkám zjistila, že 5 minut je opravdu kraťoučká doba a že už i těch 10 min je znát.

Dále se s tím setkávám při přestupech na vlaky... ono si řeknete:"5 minut na přestup stačí", ale ono někdy dostat se z vlaku vyběhnout do haly, mrknout odkud to jede a běžet zpátky trvá déle než 5 minut. Dá se to stihnout, ale pokud utíkáte a utíkáte... já na tom vidím pozitivní věc, tudíš aspoň mám nějaký pohyb, ale ten stres při tom by si to mohlo odpustit.

Já za tu chvíli neudělám nic a co vy jste schopní stihnout za 5 minut?

A čas plyne...