Opět tu máme jednu úvahu nikoli z mého pera. Následující řádky, které mi po pár dnech opět vehnaly slzy do očí, napsal můj mladší kamarád, PhDr. Martin Herzán, krajský zastupitel z Vysočiny. Nemám co dodat než: Martine, díky!

Před nastávající zimou jsem koordinoval v KSČM Jihlava sbírku zimního oblečení pro bezdomovce. Když jsem jej v zimních mrazech roznášel bezdomovcům na ulicích, překvapilo mě, jak velké srdce i lásku dokáží mít lidé, které společnost zavrhla. Hovořil jsem s nimi, někteří mi ochotně vyprávěli i svůj životní příběh. Často má podobný zlomový děj.  Do roku 1989 to byli řádně pracující občané, často měli rodiny, děti, postavení.  Po revoluci se jejich sociální jistoty a společenské vazby zhroutily. Stát od nich dává ruce pryč, občané se jim vyhýbají a pohrdají jimi. Často slýchám z úst inteligentních a majetných lidí, že bezdomovci jsou povaleči bez smyslu života, že válet se na ulici dokáže každý. Jenže opak je pravdou. 

Bezdomovci ve skutečnosti mají pro co žít. Každý den totiž narozdíl od nás bojují přímo o svůj holý život. Divil jsem se, jak dokáží v mrazech přespávat na ulicích jen ve svetru a teplákách. Hladoví, nenávidění a zavrhnutí svým okolím. Tohle by normální konzumní člověk nedokázal a ani o to nestojí. Bezdomovci právem zapíjí každé probuzení do mrazivého rána, jehož se na ulici dožili. S jedním z nich jsem si na ulici vypil pivo. Lidé nechápavě chodili kolem. Divili se, proč si s ním vůbec povídám. Já se divil jemu, že je ochoten povídat si semnou a ještě chtěl z posledního pro mě obětovat pivo.

Bylo mi ctí povídat si s člověkem, v jehož občanském průkazu jsem na vlastní oči a k vlastnímu překvapení viděl uveden titul doktora přírodních věd (RNDr.), který plynule mluvil anglicky a zpaměti k mému úžasu dlouze citoval Williama Shakespeara. A přestože navenek šaty dělají člověka, v tu chvíli jsem byl bezdomovcem já a skládal mu hluboký obdiv za to, co mi mohl nabídnout, zatímco já jemu mohl nabídnout jen použitou bundu, čepici a rukavice. Nemohl jsem mu nabídnout ani budoucnost ani životní jistoty. Mé díky ho však narozdíl od zimního oblečení zahřálo i na duši. Málokdy se mi stává, že něco někomu dávám a ještě mu za to poděkuji. I pro něj v roli bezdomovce bylo mé poděkování vzácností...