Minule jsme si zkusili napsat, proč 3 různí lidé (jeden velikán naší minulosti a dva obyčejní současníci) nejsou komunisty. Jenže znamená nebýt komunistou být automaticky antikomunistou? Nikoli! Pouze snad u jednoduchého jedince postiženého černobílým viděním světa, ale u hloubavého a přemýšlivého jedince - a nemusí to být zrovna Čapek nebo třeba současný velikán univ. prof. Václav Bělohradský - něco takového nehrozí. Ten naopak je hnán touhou hledat na každém filozofickém a jiném myšlenkovém směru vedle negativ i pozitiva... Protože jen sebevzdělávání, konfrontace obého, nás posouvají dál.

Nechám tu odkaz na hodně odborný text Proč nejsem antikomunistou (http://czechtek.bloguje.cz/799032-vaclav-belohradsky-proc-nejsem-antikomunistou-pravo.php) právě Václava Bělohradského, liberála, italského pedagoga pohybujícího se někde v politickém středu, max. levém středu, který opravdu není (ale ani nikdy nebyl) komunistou a navzdory tomu, že takto vloni pro Právo, resp. jeho literárně-vědecký týdeník Salón, mysliteli tisíciletí Marxovi, resp. pak celému komunistickému hnutí, nic nedaroval, ukazuje, že primitivní antikomunismus je stejnou zhoubou jako svého času kdysi primitivní antikapitalismus minulorežimní KSČ.

A proč nejsem antikomunistou já? Protože si vážím všech, kteří přišli s touhou posunout moderní společnost kamsi dál. Odstranit vykořisťování člověka člověkem, odstranit tzv. levnou pracovní sílu, nezaměstnanost, bezdomovectví a jiné formy bezpráví, naopak dát šanci všem, kdo o ni stojí. Co na tom, že to od začátku (v případě komunistického hnutí) smrdělo utopií, praktickými komplikacemi..., že stejně jako u všech předchozích hnutí (ve své době) progrese a pokroku i tato ušlechtilá myšlenka vytvoření sociálně spravedlivé společnosti byla zkompromitována a zdiskreditována... Ale byla tam dobrá vůle, byla tam snaha překonat egoistický sobecký systém neviditelné ruky trhu, jehož základem je hrabat, hrabat, hrabat - to, že vyhraje jen ten silnější, bezohlednější, arogantnější, ten bezcitný a krutý. Marx se svými následovníky nevyzývali k násilí (třídní boj v 19. století neznamenal nic jiného než sebeobranu vydíraných před zločineckými velkokapitalisty - továrníky a jejich přisluhovači, odstranění otrocké každodenní 12-16hodinové práce žen a dětí za pouhou skývu chleba a maximálně náhražku polévky), Marx se svými následovníky předpokládali naopak změnu hodnotového žebříčku nových samovládců - lidu, žebříčku, v jehož čele by nestál zisk za každou cenu a nikdy jinak. Bohužel však právě to se ukázalo jen jako teoretický (nikoli realizovatelný) předpoklad.

Koneckonců už po Pařížské komuně Marx některé své předpoklady z Komunistického manifestu opustil, přesto VŘSR přineslo historicky první vítězství proletariátu - dělníků, rolníků a pracující inteligence - nad svými utiskovateli. Žel se to v době 1. světové války nemohlo obejít bez násilí, a to celý tento úspěch a novou cestu pokroku poznamenalo. Plus fakt, že právě v Rusku nešlo o přirozený přechod od kapitalismu k socialismu jako vyšší vývojové fázi, neboť Říjnové revoluci předcházel v říši nad Něvou tou dobou ještě středověký feudalismus. A přeskočit celou jednu přirozenou vývojovou fázi, to se prostě muselo nějak projevit, to se nemohlo nevymknout z rukou... Do dělnického hnutí se infiltrovali prospěcháři a kariéristé a bylo logické, že kolotoč sebedestrukce se nezastaví. Tak historicky první pokus o praktický socialismus selhal. Chybělo mu více pokory a více demokratičnosti, bez kterých samosprávný socialismus nemůže být socialismem, natožpak potenciální komunismus komunismem.

Je jedno, jak 2. pokus, který zákonitě dříve či později musí přijít, nazveme. Vůbec to nemusí být venezuelský Socialismus 21. století novodobého Che Guevary Hugo Rafaela Cháveze Fríase ani nějaký rudozelený socialismus ekoaktivistů či novodobého Marxe Míly Ransdorfa (europoslanec GUE/NGL), ale musí to být změna, k jejíž potřebě dospěje skutečná - hmatatelná - většina populace naší planety. Pokud si tuto potřebu neuvědomí skutečná většina, bude takový pokus opět (už dopředu) odsouzen k zániku... Tak je pravděpodobnější, že spíš se dřív dočkáme po sérii ekologických katastrof konce celé téhle (nejen euroatlantické) civilizace, dalšího pádu říše římské (tentokrát v podobě USA a spol.), nicméně i tahle destruktivně realistická vize může být ve finále pozitivní. "Den poté" se totiž může stát základem nového začátku - začátku vytváření skutečně spravedlivého uvažování, spravedlivějšího společenského zřízení založeného na rovné startovní čáře pro všechny!