K 20. výročí Velké listopadové sametové rev. (I.)

12. 07 2009 | 09.48

Chystám sérii materiálů k 20. výročí VLSR (Velké listopadové sametové revoluce), kterou jsem jako jeden z mnoha na náměstích také pomáhal budovat, taky jsem cinkal klíči, taky jsem doufal v lepší příští se slibovaným návratem svobody a demokracie, ale stačilo jen pár měsíců, abych prozřel. Někdo potřeboval pár let, někdo se s tím, že Listopad 1989 nebyla žádná revoluce, ale jen podvodný majetkový převrat, nesmířil dodnes, tak si to raději nepřipouští... Co dodat? Nechám za sebe mluvit druhé, zkušenější. Sám vlastní komentář samozřejmě také přidám, ale když někdo něco naformuluje líp a natolik komplexně jako Václav Jumr (s jehož texty přitom ne vždy souhlasím), pak musí jít stranou ego a je třeba smeknout. Takže přidávám už druhý článek z pátečních HaNo. Tentokrát z publicistické stránky - jako první zamyšlení k falešnému "Velkému Listopadu"... PS pro méně tolerantní a chápavé jedince: Nejsem zastáncem návratu předlistopadových poměrů - to ani omylem! Ale propaguji zlatou střední cestu, cestu rozumu, tj. převzetí toho dobrého z toho, co bylo tehdy, toho dobrého z toho, co je dnes, zkrátka opuštění extrémů a infikaci lidstvím do našich srdcí!

Velkovýroba ctnosti
Začíná celý půlrok majestátních oslav ctností mafiánského kapitalismu. Vlastně už začal ódou na radost v podání České televize při 20. výročí podpisu prohlášení Několik vět. Bohoslužbu na paměť dokumentu, který »byl zaměřen proti komunismu«, vedl vzhledem uhlazený, ale jazykem drsný »pamětník komunismu« Jakub Železný. Bylo dojemné sledovat, jak své ctnosti a šlechetné záměry prezentovaly dvě dámy - Jiřina Šiklová a Petruška Šustrová. Mluvily za všechny ty, kteří tak nesnesitelně za socialismu (nejsem schopen napsat »komunismu«) trpěli, jako např. zasloužilá umělkyně Hana Zagorová. Vlastně jsme se dověděli, že ten osvobozující dokument sepsali a svými podpisy podpořili ti mezi námi nejctnostnější - umělci. Vůbec ovšem nejde o to, kdo tehdy tento dokument podepsal a kdo nikoliv. Na kádrování těch, kteří se nepřipojili, je tu Žáčkův ústav, Česká televize a další média. Dokument je podáván jako klíč k následnému »osvobození« ostrova, který se tehdy ještě nazýval Československo, z totality a jako výstřel z Aurory pro následný šťastný život ve společném státě Čechů a Slováků. Dokument byl jen logickým strojem na velkovýrobu ctnosti příštího panstva po tzv. Palachově týdnu (v tehdy proti socialismu protestujícím »davu« byli i funkcionáři dnešní KSČM). Jako bořitelé ctnosti jsou a budou hanobeni nositelé totality a jejich přisluhovači v továrnách, na polích, ve školách, společenských organizacích, vědeckých ústavech atd.

Velkovýroba disidentské ctnosti měla a má ovšem zajímavý (nebo spíše odpudivý?) průběh. Výchova k sebeobětování (kdo se ale obětoval? - Václav Havel to nebyl), lásce k vlasti a dalším emotivním činům se rázem změnila ve výchovu k jediné skutečné lásce - lásce k majetku, penězům a mamonu, což mistrná propaganda následně doplnila výchovou k nenávisti. Ano, bez nenávisti se ti nejctnostnější mezi námi neobejdou. Je třeba vykořenit levicovou sebranku, která si stále drze dovoluje tvrdit, že tahle země má patřit lidem poctivé fyzické i duševní práce.

Až na nebesa bude adorován listopad 1989, Václav Ehm, Ehm, Žeznovu složí přísahu věrnosti Československé socialistické republice, také České a Slovenské federativní republice a posléze i České republice. Kardinál Vlk po Václavovi »z Hrádečku až na Hrad« za listopad odslouží mši svatou ve Svatovítském chrámu, kde své náboženství katolická církev praktikovala i za toho »zločinného komunismu«, ale ten jí jej jaksi odmítal předat do (výnosného) vlastnictví. Katolická církev je ostatně také výlupkem těch nejkrásnějších ctností, vždyť si to připomínáme právě dnes, kdy tyto řádky píši - ve výroční den upálení Mistra Jana z Husince. To bylo tenkrát, ale jak je to při dnešní realitě dávno. Pánové slavící i pánové oddaně drhnoucí oslavencům zadky však zapomněli na staré římské úsloví »Finis coronat opus« - (teprve) konec korunuje dílo. Ty konce jsou nám všem velice dobře známy, takže se zdá, že se velkovýroba ctnosti nejen nepovedla, ale přímo zvrhla v opak. K válečnému konfliktu se zbraní ještě nedošlo, ale sociální konflikt hoří jasnějším plamenem než hranice pod Mistrem Janem. A jaký produkt velkovýroba ctnosti skutečně porodila?

Dovolím si k odpovědi použít »několik vět« z nedávné výstižné úvahy v Haló novinách: »Havlova etapa v československých dějinách bude patřit k nejtragičtějším. Jaký je rozdíl mezi nespravedlivě či neadekvátně udělenými tresty politickým vězňům a tisíci polistopadových bezdomovců? Další tisíce mladých lidí se živí prostitucí, drogami, aby přežili. Statisíce lidí jsou bez práce. Jak mají žít? A co děti z chudých rodin, kterým je upíráno právo na šťastné a pohodové dětství? Statisíce starých lidí dožívá svůj život nedůstojně, v bídě a nepokoji. Mnozí z nich se rozhodují, zda si koupí lék nebo potraviny. Tragické na celé havlárně je i to, že se dědí nejenom bohatství. Dědí se i chudoba, beznaděj, zločinnost, osobní a rodinné tragédie. Blíží se dvacáté výročí zmanipulovaného převratu. Co se bude oslavovat? To, že se rozkradl národní majetek? Že jsme zadlužení na několik generací? Že všechny české klenoty, od pivovarů, přes sklo a porcelán, už nejsou české? Že nedávno jsme si naposledy škrtli českou sirkou? Co zůstalo ze slavné Tatry a komu patří Škodovka? Že centra našich měst nám nepatří, že jsou místem organizovaného zločinu, mafií? Že naše armáda se transformovala na armádu žoldnéřů? Že policie je policií mnohdy jenom podle uniformy?«

Ctnostný, ba přímo nejctnostnější dnešek bude ještě nějaký čas pokračovat. Momentálně se mluví jenom o finanční krizi, někdy i o hospodářské krizi. My víme, že je to všeobecná krize »ctnostného« kapitalismu. Když to pochopí i další, přijde čas na změnu. Bude stačit, bude-li obnovena jen malovýroba ctnosti, ctnosti prosté každodenní lidské solidarity a sociální spravedlnosti, ale i to dá fušku.