Zločiny kapitalismu (II.)

16. 07 2009 | 13.40

Lucka Rovná napsala 2. díl svých zamyšlení na téma Zločiny kapitalismu. Co dodat? Příjemné počtení nepříjemné pravdy. A nějaké to ponaučení závěrem přeju...

Zločiny kapitalismu (II.): Nejsme Homo Oeconomicus, ale Homo Sapiens Sapiens

Když někdo nemá dostatek peněz na desáté pivo každý večer v oblíbené hospůdce, protože si místo toho musel koupit tramvajenku, je to nejen legrace, ale vlastně i zdravé pro jeho organismus. Když někdo kvůli zvýšenému nájmu a cenám elektřiny dává dětem chudší svačiny, začíná už jít do tuhého. Když ovšem člověk nemocný rakovinou obrací v ruce dvacetišestikorunovou jízdenku a v druhé žmoulá tři desetikoruny a přemýšlí, může-li si dovolit jízdenku použít a 30 korun utratit, půjde-li do nemocnice, kde ho mají ozařovat, to už je průšvih. Bohužel, těchto prvních pár řádků není nadsázka - vyprávěla mi to lékařka z onkologie.

Již v průběhu devadesátých let bylo mnoho napsáno o tom, jak složitě se občané bývalé ČSSR vyrovnávají se ztrátou sociálních jistot a zákonitostí společnosti, ve které byli zvyklí žít. Naši vládu dnes snad ještě více než kdykoli v minulosti zajímá hlavně vývoj preferencí, koaliční čachry a příští volby, než »křivka úzkosti«, která stíhá stále větší část obyvatelstva. Vždyť poslední důkaz nám podala v minulém týdnu ODS a její hlavní představitelé - nechali se vyfotit v plavkách na billboardy, které jsou umístěny podél dálnic v Chorvatsku s nápisem »Pusťte nás k vodě«. Skutečný projev solidarity, zvláště ve chvíli, kdy je téměř polovina republiky zasažena povodněmi a lidé nevědí, kam tu vodu mají vylévat. A mnohým odnesly vlny naprosto vše.

I to je jeden ze stresových faktorů, který velmi neblaze působí na psychiku každého z nás. ČSSR byla vždy kritizována za vysoký počet sebevražd. Dnes se většina statistik raději ani nezveřejňuje. Poslední dohledatelná data z roku 2005 hovoří téměř o 2100 případů ročně, oproti 2000 případů ze 70. let v celé ČSSR. Oběti těchto sebevražd jsou z velké míry oběti současného systému - systému, v němž neexistuje spravedlnost, sociální jistoty, zaručená pracovní místa, dostatek bytů, mateřských školek, solidarita. Naopak, náš současný systém oplývá pojmy jako poplatky, nezaměstnanost, bezdomovci, dluhy, splátky, hypotéky, úroky. Vezmeme-li v úvahu i další stresové faktory, kterých v posledních měsících přibývá, domnívám se, že statistiky ještě dále porostou. Žijeme v období a prostoru vyznačujícím se masivním stresem. U většiny z nás se stres vyvolaný běžnými situacemi v práci a osobním životě hromadí a postupně ho jen velmi pomalu a částečně odbouráváme. Doba ekonomické krize, masivních povodní a nestabilní politické situace však vyvolává mnohem větší stres, který už naše organismy nejsou schopny bez cizí pomoci - a často ani s ní - odbourat. A tak si představme člověka, který dvakrát do roka přijde o zaměstnání a ještě ho zasáhnou povodně. Stát mu není schopen vyplácet ani dostačující podporu v nezaměstnanosti, ani mu zajistit nové pracovní místo. Krachující pojišťovna mu nemůže vyplatit pojistnou částku na zničený dům. Takový člověk zahlédne na stáncích titulek novin s Topolánkem v plavkách na billboardu, a je mu jasné, že od takových lidí ve vládě a politice ani žádnou reálnou pomoc čekat nemůže. Není tedy divu, že jako jediné východisko se těmto lidem v hluboké depresi jeví sebevražda. V méně vyhrocené situaci uniknou k alkoholu či drogám, aby se alespoň na chvíli osvobodili od pocitů beznaděje a úzkosti z neřešitelnosti situace, ve které se, nikoli vlastní vinou, ocitli.

Minulému režimu byly vyčítány nejenom sebevraždy, ale i političtí vězni a tzv. oběti komunismu. Jejich počty jsou často záměrně navyšovány. Zde nic navýšeno není. Ročně se rozhodne asi o 800 lidí více než v minulosti sáhnout si na vlastní život. Nevidí v současném systému jiná možná východiska. Nemají žádné sociální jistoty, nefunguje tady žádná záchranná síť, na kterou byli v minulosti zvyklí. Tito lidé jsou skutečné oběti současného systému, současných vlád. A o těch by se mělo mluvit především - protože jim můžeme ještě pomoci. Již Tomáš G. Masaryk napsal, že sebevraždy jsou v podstatě »mírou lidského neštěstí«. Nemůžeme změřit, jak velké to neštěstí je, ani kolika lidí se a v jaké míře dotýká. Ale samotná existence lidského neštěstí by měla být jasným hnacím motorem pro ty z nás, kteří nejsou slepí a hluší k potřebám a přáním lidí jako současná vládní garnitura, a kteří chtějí společnost lepší, solidárnější a spravedlivější. Proto je i vysoká míra sebevražd jasným důkazem dalšího ze zločinů současného systému zaměřeného na bohaté a úspěšné jedince - tedy na ty, kteří měli štěstí.