Blíží se 17. listopad. Vymývání mozků o tom, jak "jsme bořili komunismus" - tedy něco, co ještě nikdy nikde na planetě neexistovalo - na nás vyskakuje odevšad, dokonce už i zpod víček konzerv s vepřovým masem. Stejně tak pohádky o tom, jak jsme se před 20 lety dočkali a konečně máme tu svobodu a demokracii...

Že je to svoboda a demokracie jen formální, podmíněná a ještě ne pro všechny, to už naše novináře, kteří zase zpívají "pravdy" těch, kterých chleba jedí, nezajímá. To už není přece podstatné, hlavně že 100x opakovaná lež se stává pravdou... Když jsem si dnes přečetl zamyšlení Lucky Rovné na jejím účtu na FB (Lucie Rovná, nikoli Lucie Rovna - má dva, vlastní i fanklub), kterak přišla o práci za to, jaké názory má a veřejně hlásá, resp. že se rozhodla kandidovat do PSP ČR za KSČM, nemohu se zbavit dojmu, že i nadále žijeme v absolutním absurdistánu. V pokryteckém, prolhaném světě! Přesto, nebo právě proto, přidám dnes IV. díl seriálu o zločinech kapitalismu, kam vložím hned 2 materiály z HaNo. Ten první, celý, vyšel včera, ten druhý, krácený (z článku Karla Kluze o řešení globální krize kapitalismu) pak už minulý čtvrtek. Přesto ta nejzajímavější pasáž (myšlenky Romana Prodiho) by neměla zapadnout - je totiž nadčasová!

Dvacet let poté: a na Východě čekal zisk! ... Učiňte si rok 1989 rokem, kdy navštívíte NDR, vybízela brožurka cestovní kanceláře Berlina Travel. Tak jsme se s Robem, přítelem z univerzity, rozhodli to udělat. Ani jeden z nás nebyl držitelem členské karty Ligy mladých komunistů, ale nebyli jsme ani protikomunističtí bojovníci studené války. Byli jsme jen dva mladí lidé dychtiví poznat, jak se doopravdy žije za tzv. železnou oponou.

Moje vzpomínky na výlet do NDR jsou i po 20 letech stále živé. Jeli jsme do východního Německa vlakem přes Frankfurt. Rozdíl mezi Frankfurtem n. M. a Erfurtem, prvním městem, do něhož jsme vjeli po přechodu hranic, nemohl být překvapivější.

Potěšitelný nedostatek reklam
Bylo tam málo neonů a potěšitelný nedostatek reklam. Vše se zdálo méně hektické - chod života byl podstatně pomalejší. NDR se chystala slavit 40. narozeniny. Země se po svém založení na troskách 2. světové války vydala na dlouhou cestu, jak vylíčil nedávno v Morning Staru John Green.

Byli jsme připraveni na velmi chudou zemi, ale byli jsme překvapeni, když jsme viděli, jak je většina lidí lépe oblečená než u nás doma ve Velké Británii, a že obchody, daleké toho, že by byly prázdné, byly dobře zásobeny. Bylo hezké vidět hlavní ulice bez obchodních řetězců a bez McDonald's v dohledu. Místo západních řetězců fast food, rychlého občerstvení, podávajících podřadné nezdravé jídlo, NDR, s dalšími socialistickými zeměmi, byla plná samoobslužných restaurací ve veřejném vlastnictví, kde se normální lidé mohli vydatně najíst za přijatelné ceny. Vzpomínám, jak jsme zašli do restaurace v Magdeburgu a popovídali si s mladým párem, sedícím s námi u stolu. Bylo to tak dobré povídání, že jsme si po strávené půlhodině vyměnili adresy.

Nechtěli vás podvést!
Na rozdíl od na Západě obvyklého popisu NDR coby šedého, nepřívětivého místa jsem shledal, že NDR je jedním z nejpřátelštějších míst, jaké jsem kdy navštívil. Nejlepší ze všeho byli lidé - laskaví, přátelští, neobyčejně nápomocní. Zajímaví, sečtělí a vzdělaní lidé, kteří se na vás vždy dívali zpříma a nechtěli vás podvést.
Totéž jsem zaznamenal při mé druhé návštěvě v »komunistické« zemi, Jugoslávii, také v roce 1989. Přebýval jsem v malém hostinci kousek od jezera Bohini. Majitel byl oddaný komunista a rozhodný zastánce partyzánů. Každý večer pozval hosty, aby si přisedli, oni jedli a pili s ním a on vyprávěl historky o tom, jak partyzáni za 2. světové války poráželi nacisty.

Říkal hostům, aby se cítili jako doma. Také pral jejich špinavé prádlo, a to bez zvláštního příplatku. Nejenže obhajoval socialismus, žil socialistickým životem - ale pomáhal druhým bez finanční odměny. Byl jedním z nejlaskavějších mužů, co jsem v životě potkal, a zapamatoval jsem si tamní tehdejší myšlení, že systém, jenž může produkovat tak srdečné a velkorysé lidi, musí zaručeně mít něco do sebe.

Průšvihem železná opona
Zanedlouho po mé návštěvě NDR padla Berlínská zeď. Lidé, se kterými jsem předtím v NDR hovořil, říkali, že největší výtkou vládě je omezení cest do zahraničí. Ale jak ukázala nedávná dokumentární série BBC Ztracený svět komunismu (The Lost World of Communism), netoužili, dokonce ani ti, kteří se na podzim roku 1989 účastnili pouličních demonstrací, po rozsáhlém odstranění socialistického systému. To, co chtěli, byla méně autoritářská forma socialismu - nikdo nevyzýval k masové privatizaci a zavedení thatcherismu.

V polovině 90. let jsem se vrátil do východní Evropy - žít a pracovat v Maďarsku. Po čtyřech letech nelítostné ekonomické reformy Maďaři ve volbách dosadili k moci Maďarskou socialistickou stranu. Ale naděje voličů na vládu, která by ponechala nejlepší stránky »komunistického« systému, měly být rozbity. Kapitál neměl v úmyslu dovolit, aby sebemenší stopy po socialismu ve východní Evropě přežily.

Fanatický neoliberalismus
Pod tlakem západních finančních institucí předseda vlády Gyula Horn, který předtím napadl myšlenku na privatizaci energetiky, změnil linii. Jmenoval fanaticky neoliberálního profesora ekonomie, aby představil úsporný balíček. Zatímco se komentátoři v thatcherovských médiích ve Velké Británii rozplývali nad přechodem východoevropských zemí na »svobodnou tržní ekonomiku«, já jsem byl z první ruky svědkem bolesti, jakou taková politika způsobila obyčejným lidem.

Důchodci, kterým se za starého režimu žilo poměrně dobře, najednou museli chodit z obchodu do obchodu ve snaze ušetřit pár důležitých forintů, neboť ceny základních potravin letěly raketově vzhůru. Lidé, kteří za vlády komunistů nikdy nezažili nezaměstnanost, neboť neexistovala, byli donuceni přehrabovat skládky odpadu, protože jejich továrny byly uzavřeny. V budapešťských ulicích se opět objevili žebráci, kteří v oné době téměř neexistovali.

Každý pátý Maďar rozčarován
Ale ať byly podmínky v Budapešti roku 1995 jakkoli kruté, dnes jsou ještě horší. S ekonomikou propadnuvší se za druhé letošní čtvrtletí o 7,5 % a nezaměstnaností dosahující 10 % je sotva překvapením, že, podle posledního průzkumu veřejného mínění pouhý každý pátý Maďar věří, že se od roku 1989 jejich země změnila k lepšímu.

V celé oblasti (ve jménu češtiny přestaňte PROSÍM jednou provždy vy, kteří ještě ctíte češtinu, potažmo mateřštinu, používat nepřeložený amerikanismus REGION - pozn. překladatele) je příběh ekonomických obtíží podobný, přesto neoliberální komentátoři na Západě se o nárůstu chudoby ve východní Evropě od roku 1989 zmiňují jen zřídka, když spisují stati oslavující výročí pádu Berlínské zdi a »osvobození lidí od komunismu«.

Ne svoboda, ale kolonizace
Po 20 letech od historických událostí roku 1989 je jasné, že to, k čemu došlo, nebylo ani tolik osvobozením jako kolonizací. Neboť zatímco obyčejní lidé se dívají, jak jejich životní úroveň upadá, a ztrácejí mnohé věci, jež druhdy pokládali za dané, jako jistotu zaměstnání, přijatelné ceny plynu a elektřiny, levnou veřejnou dopravu a kvalitní vzdělávání a zdravotní péči, giganti západního kapitálu získali finanční zlatý důl.

Jen v Maďarsku byl v letech 1990-2007 vyprodán majetek ve veřejném vlastnictví za více než 97 miliard liber sterlingů (2,7795 bilionu Kč), většinou západním nadnárodním společnostem. V roce 1989 v Budapešti nebyla kancelář finanční firmy Goldman Sachs. Teď tam je. V roce 1989 v Maďarsku nebylo Tesco. Teď je jich tam přes 100. Když jsem navštívil NDR, neprodávali tam Coca-Colu. Teď Coca-Cola ovládá trh s nealkoholickými nápoji v celé oblasti. Takže pokud jste na MTV sledovali večer 4. listopadu koncert popové hvězdy, multimilionáře Bona, v Berlíně - na památku pádu Berlínské zdi - mějte na paměti, že to je kapitál a ne obyčejní lidé z východní Evropy, kdo shrábl největší prebendy z politických změn před 20 roky. Nikdy ve světových dějinách se pád jediné zdi neukázal natolik ziskovým...
Neil CLARK
(Autor je spoluzakladatelem Kampaně za veřejné vlastnictví)
Přeložil
Vladimír Sedláček
 

Romano Prodi podle Karla Kluze: ... Už 14. září (2009) se konalo v Jaroslavli mezinárodní fórum Současný stát a globální bezpečnost - za účasti delegací 18 států světa a 50 regionů Ruské federace, prezidenta Medveděva, premiérů Francie a Španělska, významných vládních činitelů z Itálie a ČLR, předsedů všech frakcí ruské Státní Dumy, vedoucích ruských regionů, vědců a odborníků. Stejným problémem se zabývalo i fórum představitelů vlád Asijsko-tichooceánského regionu 24. září v kazašské Astaně. Obě fóra měla vysloveně politický charakter. Z jednání vyplynulo následující:

1. Došlo k selhání liberálního modelu, vnuceného světu Spojenými státy. Společnost založená na soukromém vlastnictví výrobních prostředků není schopna uživit, ubytovat, zaměstnat a léčit všechny své občany. Liberální model přivedl planetu na hranu katastrofy.
2. Stát nemůže pouze zajišťovat ochranu soukromého vlastnictví. Musí se stát silným regulátorem ekonomiky a řídit její společenský sektor.
3. Idea konzumní společnosti, vnucená Západem celému světu, nejenže není v praxi realizovatelná, ale je přímo nebezpečná. Lidstvo musí vytvořit nové koncepce racionalizace spotřeby v závislosti na přírodě. Prakticky všichni účastníci fór souhlasili s názorem, že není možné v souladu s liberály oslabovat úlohu vlád v ekonomice. Pouze sociální stát, který se stará o lid a každého konkrétního člověka, může předejít kolapsu, kterému nyní čelí lidstvo.

Tuto myšlenku vyjádřil přesvědčivě ve svém vystoupení v Jaroslavli bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi (pozoruhodné je, že ji nevyjádřil dostatečně hlasitě, když byl oním předsedou Evropské komise - pozn. Romča). Současnou krizí končí cesta, po které se ubíral kapitalismus posledních 300 let... (no, uvidíme - kéž by! - pozn. Romča).