Tak máme po volbách. Tedy těch amerických. Přesně před týdnem se tam zoufalí a Obamou zklamaní Amíci zase přiklonili k ultrapravici v podobě republikánské "alternativy"... Jakoby politická scéna nenabízela naopak ještě levicovější cesty řešení, než nabízel Obama... Jak mohou být lidé, kteří procitli z naivity v podobě víry v Americký sen, nadále naivní v tom, že si myslí, že tzv. vyváženost mezi "DEMOKRATY" a "REPUBLIKÁNY" povede k něčemu dobrému...?!

Cesta do prázdna
Procitnutí z amerického snu je horší než kocovina

Dokud nezmizely národní peníze v černé díře vytvořené Washingtonem a velkým byznysem, Stacey Warde si nikdy nedokázal představit život kolem pěstování borůvek...
Právě, když tohle píšu, svěřuje inkasní agentura odpovědní mašince další otravnou zprávu. Hlas je nevrlý, odměřený a naprosto věcný. Právě jsem se vracel domů, abych sám zavolal, poté, co jsem nastartoval svůj pracovní náklaďák - 30 let starou bestii, co zlobí a prská - a zjistil jsem, že plynová nádrž mého vozu je příliš blízko vyprázdnění na to, abych dojel kamkoli jinam než k pumpě. Doslova jedu do prázdna. Nemám bohužel peníze, abych koupil plyn.
Vydavatel literárního časopisu
Moje kariéra vydavatele literárního časopisu rychle skončila před dvěma roky, když byla ekonomika USA ohrožena rozpadem větším, než kdy jindy od tzv. velké krize. Peníze národa byly najednou vtaženy do černé díry někde kousek od Washingtonu, D.C., jak zákonodárci rozdali šeky se sociálními dávkami výrobcům aut a bankéřům.
Obyčejní Američané jako já byli zanecháni, ať se utopí, nebo ať plavou, jak umí. Je to drsné, s penězi a prací vzácnějšími než kdy jindy, s rostoucí nezaměstnaností a s ještě nespočítanými nezaměstnanými...
Oficiální nezaměstnanost je odhadována - bez započtení těch, kteří přestali hledat práci, nebo těch, kteří už nejsou na seznamech sociálních dávek, protože jsou bez práce příliš dlouho - na 9,5 %. Jiné zdroje, všeobecnější, udávají míru nezaměstnanosti v USA téměř 22 %, už blízko 25% nezaměstnanosti za Velké krize.
Já mám štěstí, že mám trochu práce, kterou jsem si našel. Alespoň nepracuji ve výrobně nebo jídelně rychlého občerstvení, kde našlo práci, s nepatrnými vyhlídkami, mnoho čerstvých absolventů univerzit.
Zemědělský pomocník
Já teď pracuji jako zemědělský pomocník; starám se o borůvky. Tu a tam si navíc přibírám úpravy parků. Je to dobrá, poctivá práce, a líbí se mi. Jsem venku, většinou sám, daleko od davů, trhám plevel, stříhám rostliny a opravuji zavlažování. Většinou ale jsem na farmě, kde je klid, krom zaječení jestřába nebo občasných přeletů hlídkujících stíhaček z nedaleké námořní základny - divoce kroužících nad hlavami ve vířivých formacích. S drahými vojenskými letadly nad hlavou uvažuji o tom, jak se s tím vším peru za mizerných 12 dolarů na hodinu, což je ale podstatně víc, než dostává většina farmářských nádeníků, ale také mnohem míň, než kolik jsem měl v minulosti. Všechny ty miliardy dolarů vydané na obranu národa na pokraji bankrotu se zdají být obrovským plýtváním.
Práce na poli je dokonalým únikem z ekonomické bouře, jež se před dvěma lety prohnala zemí a oloupila veškerou populaci o živobytí a sny o tom »všechno to mít«. Nikdo nemá mnoho a práce je vzácnost - vyjma zemědělských dělníků a vojenských branců. Dluhy a bankroty denně narůstají.
Jsem rád, že mám svůj klidný únik coby farmářský dělník, ale to málo práce, co poskytuje, sotva stačí na základní nezbytnosti, jako je jídlo a nájem, nestačí, aby zbyla sebemenší hotovost, zbývá jen trocha k uložení do banky. To ale neodradí inkasní agentury od telefonování.
Netrpělivě čekám na inkasního telefonistu, abych zanechal jeho nechtěnou zprávu na naší domácí lince a mohl zavolat své spolubydlící a požádat ji o 10 dolarů. To by mi stačilo na plyn k dojetí na farmu. Já vím, je to patetické, ale co mi zbývá?
Hledám práci, tak jako miliony jiných Američanů, od té doby, co krachla ekonomika. Jsem jedním z »dlouhodobě nezaměstnaných«, kteří nedostávají sociální dávky a už nejsou uváděni v oficiálních číslech nezaměstnanosti.
Ve svých 52 letech patřím do věkové skupiny, která je dlouhodobou nezaměstnaností v USA zasažena nejvíc. Starší Američané nebývají znovu zaměstnáváni v nějak významném počtu, a pokud jsou, tak hrozně malé procento a na pozicích, pro jaké mají příliš vysokou kvalifikaci. Učíme se žít skromně, což je pravděpodobně dobrá věc. Američané žijí příliš dlouho ve velkém, spotřebovávají víc přírodních zdrojů než jakýkoli jiný národ, a sami sebe tak ruinují.
Párty musela skončit
»Párty« musela dříve či později skončit, ale nikdo nebyl připravený se »životního stylu« vzdát. Chamtivci jsme se stali všichni, nejen bankéři a politici, kteří v nás podněcovali víru, že chamtivost je dobrá...
Američané, kteří dříve oceňovali šetrnost a samostatnost, horečně přijímali myšlenku, že bychom mohli žít bez prostředků, navždy, a pokud jdeme slepě do pekla dluhů, jež spolkne tu trochu bohatství, jež jsme si vytvořili, mohli bychom vždy koupit levnější potraviny a půjčit si víc peněz z Číny... Teď čelí Amerika morálnímu, politickému i ekonomickému bankrotu!
Snažím se uspořádat své myšlenky, ale i se ztlumeným hlasovým strojkem stále zespodu slyším protivný hlas, snažící se ze mě dostat peníze. »Zopakujte své číslo ještě jednou, pro případ, že nebylo jasné...«
Ach, je jasné, dobře. Volají šestkrát denně. Jak by nemohlo být jasné? Naším jediným východiskem, jestliže si nemůžeme dovolit služby na pomoc z dluhů, je to ignorovat.
Je ironií, že symbolem mé vůbec nejhorší bídy se stal plyn. Plyn vždycky znamenal někam se dostat, něco dodělat, přijít včas do práce, vydělávat peníze. Teď mám čtvrťáky akorát na galon do nádrže. Pochybuji, že by bylo ovlivnilo moji mizérii, kdyby USA začaly před více než 30 lety, tak jako Brazílie, upouštět od fosilních paliv a inovovat a předělávat průmysl na obnovitelné zdroje energií. I když... Byli bychom se vyhnuli dvěma nákladným válkám, které měly daleko víc společného s ropou než s terorismem a odčerpaly státní pokladně přes bilion dolarů a zničily drahocenné lidské životy. Vytvořili bychom víc pracovních míst, zkvalitnili vzdělávání a zdravotní péči, méně bychom se spoléhali na neosvědčené a potenciálně ničivé technologie jako hloubkové ropné vrty.
Levná ropa už není levná
Nejsou mobilní telefony, jichž jsme se já i moje spolubydlící vzdali; nejsou ani potraviny a šaty, jejichž množství jsme v rozpočtu snížili. Ořezávání našich výdajů nebolí ale tolik jako drtivý demoralizující účinek života od výplaty k výplatě a s penězi tak tak na pokrytí základních potřeb.
Jsem si jistý, že moje okolnosti jsou zaviněny stejně silami mimo moji kontrolu - chamtivostí korporací, nejapnou zahraniční i domácí politikou a nekompetentním politickým vedením - jako kvůli mým vlastním charakterovým vadám. Je nicméně těžké necítit se jako ztroskotanec, když každý den je šest z deseti zpráv na našem záznamníku od inkasních agentur.
V Americe se s vámi, když jste nezaměstnaní nebo nedokážete platit účty, táhne cejch ztroskotance. Máme tendenci obviňovat jednotlivce, že jsou líní, nebo že dělají něco špatně; místo abychom činili naše politické činitele nebo kapitány průmyslu zodpovědnými za jejich nedostatek představivosti nebo neschopnosti uvažovat usilovně a dál než pod čáru součtu, když dojde na tvorbu pracovních míst a ochranu pracujících.
Dopad vývozu pracovišť
Nebereme v úvahu dopad vývozu pracovišť za moře, kde americké globální společnosti nalezly levnější pracovní sílu, ani nemyslíme na to, nakolik nás naše neustálé spoléhání na fosilní paliva poškozuje a omezuje potenciál k vytváření nového průmyslu a pracovních míst založených na obnovitelné energii. Stále jsme zamilovaní do amerického snu bez omezení a, pokud se nám sen stále vyhýbá, není to chyba nikoho jiného než nás samotných.
V Americe, jste-li chudí, je lepší si nestěžovat a nemluvit o tom, jak je to těžké. Když to uděláte, jste kňoural a libujete si v sebelítosti; nemůžete-li platit účty, držte proboha hubu a najděte si jinou práci!
Doslechl jsem se o jednom výběrčím, který, když se dověděl, že jeho potenciální oběť už má dvě zaměstnání, vyštěkl: »Fajn, tak si najdi třetí!« Kdyby jen to bylo tak jednoduché...
NIKDY jsem nepřijal lež, že můžu utratit víc, než vydělám. Přesto jsem se tak jako mnoho Američanů zpožďoval s platbami a v téhle ekonomice je těžší než kdy jindy se chytit. Banky navzdory svému nedávnému šťastnému dosažení rekordní výše almužny od vlády odmítají dohodnout se znovu.
Nejsem génius, když dojde na vedení účetních knih a dohledávání financí, ale vím, že musíte držet vyrovnané účty a čestně se vyrovnávat s lidmi. Finančníci, kteří přivedli národní ekonomiku na okraj kolapsu, tak nečinili, a přesto byli první, kdo obdržel federální pomoc.
Lhali nám, vedli nás k tomu, abychom uvěřili, že tu je neomezené bohatství ve formě úvěrů, a teď, s dolary daňových poplatníků v ruce, což je udrželo nad vodou, dělají dlouhý nos na lidi, jejichž daně jim pomohly z nesnází a kteří nejvíc potřebují finanční pomoc.
Chamtivost nikdy nebyla odpornější a šetrnost nezbytnější. Když počítáte čtvrťáky, abyste si koupili galon plynu, stává se šetrnost druhou přirozeností. Nechávám drobné v hrníčku v prádelníku, což mě nutí přemýšlet o výrobcích aut, kteří zasluhují stejný trest jako bankéři, když žebrali u vlády o peníze, když kdokoli jiný trpěl víc než oni.
Je mi na zvracení
Tak jako mnoha Američanům i mně je z toho na zvracení a mám vztek. Svině! Létají v soukromých tryskáčích do Washingtonu prosit Kongres o peníze... a já musím čekat na svou spolubydlící, abych se dostal domů, když mi půjčí 10 dolarů, abych mohl koupit plyn!?!
S... mě to, protože výrobci aut neměli zájem na inovaci, neměli zájem stavět úsporné vozy, dokud to vláda nedala jako podmínku k jejich záchraně. Ceny plynu zatím rostou a rostou a normy spotřeby zůstávají pateticky nízké.
Moje jediná útěcha ve dnech, jako je tenhle, vychází z toho, že vím, že nejsem sám. Nejsem sám ve své bídě, ve zlosti na vládní almužny zkorumpovaným bankéřům a ochromeným automobilkám, nebo ve frustraci z toho, že není práce. Malá útěcha, ale lepší než žádná.
Čísla naznačující ponuré vyhlídky ekonomiky se ve zprávách objevují stále, ale neříkají skutečný příběh toho, jak se miliony Američanů protloukají. Veřejná rozprava se zdá být fixována na nesmyslné počty a rozmary přírody. »Nezaměstnanost minulý měsíc o zlomek narostla, na 9,6 %,« říká jedna z posledních zpráv. Byly vytvořeny desetitisíce pracovních míst, ale k udržení blahodárné »obnovy« to nestačí.
Někteří prognostici říkají, že už to nikdy nebude stejné; mzdy nebudou nikdy tak vysoké jako kdysi, byty nikdy tak drahé, banky se svými penězi nikdy tak vratké.
Odborníci nám říkají, že bude trvat nejméně 10 let, než se ekonomika plně zotaví. Nedávno nás informovali, že recese skončila nejméně před rokem. Kdo ví? Dokud nedojde ke skutečné obnově, říkají ekonomové, jsme v sedmi hubených letech, horších, než ty uplynulé roky. Takže se objeví spousta lidí jako já, bez domova, rozzlobených a zbavených financí.
Zatím je v kultuře, vedené chamtivostí a zamilované do celebrit, těžké vypátrat, jak vlastně žije americká dělnická třída, nebo dokonce co nás dostalo do téhle kaše. Už nevěříme zprávám či reportérům. Už tu není žádný Walter Cronkites či Edward R. Murrows; místo toho máme Fox News a CNN, Rushe Limbaugha a Glenna Becka. Dostáváme zprávy o vzpouře na tzv. čajovém dýchánku, kde se mluví jen o polovině příběhu Američanů zbavených občanských svobod.
Jediným důvěryhodným jménem v americkém zpravodajství, což je dost podivné, je komik Jon Stewart, jehož každodenní představení ve Středisku komedie je oblíbené mezi diváky pod 30. Pravidelně objasňuje časté matoucí nebo falešné novinky z organizací přinášejících národní zpravodajství a píchá do »reportérů« za šíření polopravd a zavádění diváků k tomu, aby uvěřili lžím, jako že prezident Barack Obama není občanem USA, nebo že je socialista či utajený muslim.
Mr. Stewart, jehož časopis New York nedávno zdravil jako »nejdůvěryhodnějšího muže Ameriky«, staví svoji komiku na lžích jako jsou tyhle. Dosah a význam jeho komiky se dá poměřovat se Shakespearem, jak přitahuje pozornost nejlepších mozků národa. Náš důvtip a moudrost nevyšly z těch, kteří nás vedou, nebo z oběžníků zpráv korporací, ale z dvorních šašků národa (aneb Podobnost se Švejkem čistě náhodná? - pozn. red.).
Proč nechceme slyšet pravdu?
Americká politika a veřejná rozprava jsou doopravdy žertovné. Dovolili jsme si být rozptylováni nápravou celebrit a »zprávami«, jako že pastor Terry Jones vyhrožuje, že zapálí korán, nebo také posledními aktualitami o štěbetání Sarah Palinové. Americká politika a veřejná rozprava jsou žertovné proto, že nám znemožnily vidět, jak náš životní styl, obsahující ztrátové financování nejdelší války v našich dějinách, se děsivě nachýlil a nastavil jeviště pro ekonomickou a vnitrostátní katastrofu. Ale kdo věděl? Nezdá se, že bychom chtěli ve zprávách pravdu. Američané dávají přednost tržní »pravdě«, jakou nám přináší realita televizního sestavování programů, Rupert Murdoch‘s News Corp., nekritizovaná vládní prohlášení a korporační stroje na výmysly...
Máme rádi triviálnosti a absurdity. Nasáváme pozlátko a obědváme tacos (plněná kukuřičná placka, viz McDonald‘s apod. - pozn. překladatele), chodíme domů rozhněvaní, aniž bychom věděli proč. Nechali jsme naši zábavní a propagandistickou mašinerii, aby nás pobláznila myšlenkou, že jsme chráněni před terorismem, před poškozováním životního prostředí, před ekonomickým kolapsem.
Je jasnější než kdy jindy, že korporační Amerika ovládá veřejné pole, kde se debaty jen zřídka dotknou toho, jak Američané doopravdy žijí; to, co chce, je Wall Street a finančníci, ne průměrný americký občan snažící se, aby mu banka nesebrala domov.
Lidé na ulici už dlouho říkají, že systém je zmanipulovaný; nejen konspirační teoretici, ale normální lidé, kteří jsou stále unavenější a naštvanější z reklamních triků překrucujících pravdu a zamořujících nás světovými značkami jako BP či Blackwater, Halliburton či Fox News, Goldman Sachs nebo the Bernie Madoffs (seznam pokračuje a pokračuje...), aby se jevily méně zlověstné, než doopravdy jsou.
Trh je podvod!
Jsme zpracováváni, abychom si mysleli, že tržní hospodářství je svobodný projev a že svobodný projev je rozvratný. Řeknete-li mocným v USA pravdu, zastřelí vás jako cvoka. Ale dokážete-li říci Kongresu dobrou lež, odmění vás rezervními penězi daňových poplatníků.
Američané druhdy vznesli vizi společného státu, kde byly zájmy všech zúčastněných honorovány a chráněny, kde hospodářské zisky prospívaly celé komunitě. Už tomu tak není. Nemáme vizi, jež prosazuje zájmy všech Američanů.
Náš současný prezident získal funkci díky příslibu změny a naděje, a jeho kampaní se plno lidí zbláznilo do myšlenky, že stojí za vizí, která je všeobecná, která by chránila zájmy každého Američana. Ona naděje na změnu tvrdě ztroskotala, když se Obamova administrativa obrátila zády k voličům a upřela svoji veškerou pozornost na Wall Street.
Smutně shledávám, že opakuji Sarah Palinovou: »Jak to, že doufají ve výměnu toho, kdo pracuje pro ně?« Nepracuje pro mě, ani se nezdá, že by pracovala pro mnoho dalších, kteří si podobně stěžují, že Obama ukázal, že není ničím víc než volavkou firemních zájmů. Nic se nezměnilo a naděje je malá.
Na střední třídu v Americe, na to, co z ní zbylo, udeřily těžké časy, nespokojenci vtrhli do ulic naříkajíce na socialisty a muslimy, a náboženští šílenci vyhrožují, že spálí svaté knihy, zatímco vláda vrhá miliardy dolarů do kanálu, aby vybojovala nejdelší válku v dějinách našeho národa.
A jaký je skutečný prospěch ze dvou nekonečných válek a z největší dodávky za hotové v dějinách? Co jsme získali? Kde jsou pracovní místa? Kde jsou peníze na drobné podnikání? Co se stalo se vzděláváním, zdravotní péčí a infrastrukturou, jež by daly vzkvétat obchodu a průmyslu?
Teď se zdá, že stojíme na srázu, v marném očekávání dlouhé, pomalé a unikající obnovy. Jenže po dvou letech jsem zhnusený žitím na hraně katastrofy, jsem připraven na změnu, pane prezidente.
Ale dokud k ní nedojde, upírám pohled k menším snům. Pokorně se uskrovním a učím se žít s málem.
MOJE SPOLUBYDLÍCÍ konečně přijíždí, právě aby vyslechla dnešní čtvrtou sérii volání. »To to nikdy nevzdají?« říká. Podává mi desetidolarovku a pár dolarových bankovek. »Bude to stačit?« ptá se.
»Krásně,« říkám, »díky. Potřebuji jen dost na to, abych se dostal do práce.«

Z časopisu Bezcitný čtenář
(The Cold Type Reader, www.coldtype.net)
přeložil pro HaNo Vladimír SEDLÁČEK

Stacey Warde je bývalý šéfredaktor a vydavatel časopisu Tulákův hlas: literární časopis s hrotem (The Rogue Voice: A Literary Magazine with an Edge). Pěstuje borůvky v Kalifornii a píše na www.roquesview.blogspot.com.