Původně měl být následující článek takovým cestovatelským retrem za rokem 2011, protože jsem prostě vloni nestihl vkládat sem jednotlivé reporty z cest, dokonce ani z té svatební (za což se kaji a Mišičce omlouvám), ale nakonec ta dnešní SMS zpráva z ultrazvuku přehlušila vše: "Ahoj moji milí, tak jsem v 6. týdnu. Viděla jsem na obrazovce prcka (malej bílej flek) a hezky mu tlouklo srdíčko. Je to krásnej pocit! Papa Miška." No to uznáte, že má samo přednost. Stejně jako těšení se (samozřejmě doufáme, že vše dopadne, jak má), až budem takhle jezdit už ne ve dvou, ale ve třech! Miško, děkuju! A Robísku/Terynko, těšte se, jak se s náma podíváte do šírýho světa... Možná už nebude dost dukátků na cesty do daleka (takže to ve finále bude stejný jako za komančů, kdy se zase nemohlo z jiných důvodů), ale i poblíž je svět krásný a je na něm co obdivovat, dá se tu prožít plnohodnotně!

Tohle je pohled z Kamzičiej jaskyne na hřeben Lomnického štítu, to byla naše tatranská svatebka a stoeurová procházka hlavním hřebenem Belianských Tatier...

První loňské zastavení (nepočítám-li kratší zimní vyjížďku na Šumavu) byla svatební cesta do Tater. Do rázovité podtatranské obce Ždiar. Vlastně právě Tatry nás s Miškou (ovšem vedle divadelních fanklubů) také svedly dohromady. Když jsme na prvním rande zjistili, nakolik oba Tatry milujeme, bylo to znamení!

Ačkoli nám počasí opět příliš nepřálo a ze dvou týdnů se dal plnohodnotně využít tak max jeden, své jsme si ušli a své prožili. I když za náma druhý týden dorazila tchýně Hanička, takže zejména Mišiččiny nervičky občas pracovaly. Ale náhodou svatba mou perfektní ženu docela změnila a teď už si jí nemůžu vynachválit - kvete do krásy a zraje jako víno! A je zlatější a zlatější!

Chcete se vyfotit, tak zacálujte, prosím...

Druhé zastavení přinesly pro změnu Transylvánské Alpy, kam jsme se vydali pro změnu s tchánem Hania.čikem. Příjemný hotýlek v Sinaie, výšlap na Omul (nejvyšší vrchol oblasti), následný slez na druhou stranu údolí k jeskyním a pak neplánovaný pěší návrat, který předpokládal slez nějakých 1400-1500 výškových metrů během dvou, dvou a půl hodiny. S člověkem, který sice zvládá denně chodit pěšky z Malešic do centra Práglu, ale to přece jen nejsou hory... 

Ale přežili jsme a samozřejmě jsme navštívili i Draculův hrad Bran, který vlastně jeho hradem nebyl, a s fajným týdnem jsme se loučili v (slovy fundovaného průvodce) Draculově "Singisoaře"... Vybrat z několika stovek fotek nádherné oblasti jedinou bylo vlastně zcela nemožné. A tak vyhrálo tohle rozkošné psisko - ač těch roztomilých čtyřnohých zvířátek jsme v Romanii potkali daleko víc. A paradoxně volně se pohybující psi bez páníčka se chovali normálněji než tzv. vychovávaní domácí "miláčkové"...

Pámjatnik Ródina-mať

Třetí loňské zastavení bylo naopak chudší v tom, že jsem se ho zúčastnil jen sám - nejen bez své nové rodiny, ale i bez Mišičky, mé drahé polovičky. Odjel jsem s kolegou Mirkem Prokešem na konferenci do Kyjeva - góroda gerój a protože na poznávání města bylo času pomálu, tak jsem před všemi možnými slavnými duchovními památníky na čele s Kyjevo-Pečjorskou lávrou (ač i na pomálo chrámů došlo) dal přednost Pámjatniku Ródina-mať - muzejnímu komplexu Velké vlastenecké války, o kterém jsem ostatně před svátky napsal celostránkovou reportáž do novin..., takže pro případné zájemce sem mohu hodit odkaz. Návštěva monumentálního komplexu i výhled na město z téhle sochy opravdu byl nezapomenutelným zážitkem - už proto, že při mém odchodu v areálu zrovna hráli úchvatnou Svjaščénnuju vojnu (čili Svatou válku)!

I Sněžka na nás vykoukla

No a loňské vánoční Benecko vystřídala letos Pec pod Sněžkou. A i když prožíváme pohříchu absurdní zimu-nezimu a počasí opět stálo převážně za prd, zalyžoval jsem si skoro líp než vloni a i Mišička měla v Peci přece jen šanci na bohatší vyžití než na Beňourovi. Pusinek jsem sice na sjezdovce dostal o to méně, ale večer jsme si to ve Hvězdě vynahrazovali - dle možností - dosyta. Však už jsme tou dobou tušili, že do Krakonošova království jsme vlastně jeli zase třííí...

Mám-li hodnotit loňský rok jako takový, byl relativně klidnější a přitom na zážitky veeelmi bohatý. Krásná svatba (aktuálně na druhé straně zdejších příspěvků), zážitky cestovatelské i ty divadelní (Osmý světadíl je stejně skvělý jako Děti Ráje, takže si i tady snad už brzy své zasloužené slibované místo taky najde), no a i přes ztráty (např. odchod Jiřího Dienstbiera st. či pár přátel, kteří se neukázali být skutečnými přáteli) si díky nálezům (nových přátel, nové víkendovky a hlavně toho nového života) zaslouží označení jako roku z těch lepších... Tak ať i ten nový (tuctový) rok dopadne dle možností tak, jak má - tedy netuctově, ale se znamínkem plus... PŘEDEM DÍK, Ježíšku!