Konečně se to tady přehouplo přes dalších 10 tisíc návštěv. Tentokrát to ale trvalo skoro rok a půl. Inu, nelze se divit, když toho sem pod tlakem téměř denního života na FB už dávám minimum. Ale úplně to tu zakonzervovat nechci. Proto i vyhovím pár ohlasům přátel, kteří by si rádi přečetli krom divadla a politiky i něco o Robískovi

Je fakt, že panu láskovi, jak Robíkovi občas zvyknu říkat, už je 2 a 1/4, a je to velkej habán. Ale pořád takové "moje" batole - ještě neumíme plynně povídat ani sami jíst, s nočníkem se teprve začínáme kamarádit, ale i když to bohužel nemůžu osobně téměř ovlivnit, protože nikoli vlastní vinou už s Robíkem od července loňského roku nežiju a vídam ho téměř minimálně (daleko míň, než kolik by činil podíl stanovený státem pro sdílenou péči), určitě za tohle mámu ani babičku neviním, Každé dítě je jiné a zatím není kam spěchat. Navíc vím, že v tomhle směru se činí všichni kolem našeho pokladu.

Jiná věc je, že i když jsem se i v těch minulých 17 měsících mohl rozdat a byl veeeelmi veeeelmi velkorysý (nejen finančně), stejně to nebylo doceněno, naopak. Dá se tak říct, že každou minutu s Robíkem doslova vyvažuju zlatem... Jen mě mrzí, že s ním sám nemohu trávit víc než pár hodin, takže nemůžeme navštívit vás, co nás zvete, co byste čiperu rádi viděli... Že s ním nemůžu ani k sobě dom, aby mohl prozkoumávat druhé "království", ani třeba do muzea mezi auta, do depa mezi a.....áááábusy (autobusy, které Bob miluje nejvíc ze všeho) atp. Ani na pořádný výlet či na hory jsem (sic s celou rodinou) ještě nebyl přizván, takže Robísek sice ví, kdo je táta, ale stejně bolí, že mu nemůžu toho tátovského dávat tolik, kolik bych chtěl a mohl. Tím spíš, že je dlouhodobě kvůli nulové imunitě a zvětšené nosní mandli nemocný ... Snad za rok, časem... Protože každičký jeho úsměv a natažené ručičky, to je to nejvíc, co vám život může dát. Užij si hory (i beze mě), Robí!!!