Zítra se uskuteční v USA supervolební úterek. Bude se volit (krom prezidenta) vše, co se volit dá. A vypadá to, že "Demokratům", kteří ovládali díky nedávné Obamománii vše, co se ovládat dalo, zbude po zítřku už jen ten prezident + nějakých pár drobných. Že by Američané konečně prohlédli a jali se volit ještě více doleva? Kdeže... Vrací se - přes různé Čajové party k "Republikánům"; Obamovi pak vzkazují, že si svou Ameriku berou zpátky... No, jak myslí (resp. spíš nemyslí). Brzy dopadnou jako níže uvedená sympatická rodina Sabedrových z článku o pádu střední třídy...

Americká střední třída mizí jak pára nad hrncem

Ventura je malé městečko na pacifickém pobřeží v Kalifornii severně od Los Angeles. Má svou pobřežní třídu, která odděluje samotné město od pláží. Jako v mnohých jiných kalifornských městech se na této třídě nesmělo v noci parkovat, napsal list New York Post.

Bylo to prostě kvůli tomu, aby se bezdomovcům zabránilo přijet brzy zjara, zaparkovat, obsadit pláž, která má tu výhodu, že jsou na ní WC se sprchami, a v noci se přesunout jen pár metrů ke svému autu na spaní. Od loňska je to ve Ventuře jinak, město noční parkování povolilo. William Finley řídí ve městě sociální programy, říká, že bezdomovců je teď tolik, že zákaz parkování se stal prakticky nevymahatelným a takhle o nich má alespoň přehled. »Nemyslete si ale, že jsou to nemyté existence se starými otlučenými auty, které se jen povalují a pijí alkohol,« říká. »Drtivá většina z nich přijíždí v nových vozech včetně BMW. Hodně času tráví na plážových toaletách, dokolečka se myjí, jako by ze sebe chtěli smýt špínu, kterou však cítí jen oni.«

Finley o těchto lidech hovoří jako o »nových chudých«. Je to úplně jiná kategorie lidí než dříve. »Ty lidi by před rokem ani ve snu nenapadlo, že by byli bez domova. Měli peníze, někteří dokonce hodně peněz. Ale, jak se říká, vítr jim je sebral.«

Rychlá cesta dolů
Po léta žily generace v americkém snu - tvrdě pracuj a budeš úspěšný. Snad to fungovalo ještě před 20 lety, pak už ne. I v USA platí, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. V posledních 10 letech se hodně rychle rozevírají nůžky. V loňských číslech to vypadá takto, uvádí New York Post: Jedno procento populace vlastní 37,1 % bohatství země, to je o 3,7 % více než v roce 2001. Na druhé straně 80 % populace vlastní legračních 12,3 % bohatství země, to je o 3,3 % méně než v roce 2001. Zbývá 19 % populace, to by měla být »střední třída«, ale ta v posledním roce mizí jak pára nad hrncem. Nyní se k ní dají počítat, podle listu, čtyři procenta Američanů.

Co to vlastně je střední třída? List tvrdí, že v Evropě jsou tímto pojmem označováni lidé, kteří mají vzdělání a vědí, jak ho profesně využít. V USA se vždy dbalo spíše na výši příjmu, takže do střední třídy se počítali všichni, kdo měli vysoké výdělky třeba i proto, že dělali práce, kterých se většina lidí štítila či měli více zaměstnání. A tuhle pracovitou střední třídu krize zničila. Za svého života nikdy nepoznala význam pojmu »dlouhodobá nezaměstnanost«. Ani nemohla, od 2. světové války v USA nic takového nebylo. Až teď. Rok poté, kdy prezident Obama halasně ohlásil konec krize, se nezaměstnanost nezmenšila, stále se drží na 9,5 %. Oficiální údaj je však třeba upravit, píše New York Post, když se připočítají lidé, kteří mají jen příležitostnou práci, pak dosahuje nezaměstnanost minimálně 17 %...!

Nejsou úspory, není na splátky
K americkému stylu života vždy patřilo utrácení nad poměry. Chceš něco a nemáš na to? Půjčuj si! A tak se nakupovalo a pak splácelo. Na úspory nikdo nemyslel, peníze se přece musí točit! Jenže bez příjmu se brzy přihlásí plynaři, elektrorozvody, vodaři, banka chce zpět nesplacený dům. Je to »fofr« a rodina se ocitne na ulici. Řada lidí nemá ani na jídlo. Letošní zpráva ministerstva zemědělství uvádí, že každý osmý dospělý Američan a každé čtvrté dítě je plně závislé na vládní potravinové pomoci. Tito lidé jsou až alergičtí na každou zmínku o americkém snu.

Krize je vidět každodenně
Navíc jedna špatná zpráva stíhá druhou. V červenci se opět zadrhl trh s nemovitostmi a to pořádně, prodalo se o 27 % méně starších domů. Ekonomové hovoří o dalším kole krize, horším, než bylo to první. Lidé už nic nemají, budou ještě více »škudlit«, poptávka dál klesne, krize se ještě prohloubí. Krize, kterou už teď mohou Američané každý den »vidět či nevidět«. Na Havaji lidé vidí každý pátek prázdné školy, učí se jen čtyři dny v týdnu, aby se ušetřilo. Ve státě Georgia lidé nevidí autobusy místní veřejné dopravy, úřady je zrušily... A v Colorado Springs, které má 380 000 obyvatel, nevidí lidé večer vůbec nic, v řadě míst je tma, radnice nechala vypnout třetinu městského osvětlení.

Co bude s dětmi?
Chanelle Sabedrová žije s manželem v autě třetí týden. »Nikdy jsem nepomyslela, že by se tohle mohlo stát,« říká zlomeným hlasem a rozpláče se. »Jsem dospělá, nějak se protluču, manžel také. Ale co bude s našimi dětmi?« Chanelle má tři děti ve věku devět, pět a tři roky. »Měli jsme dům v San Bernardinu,« vypráví. Manžel ztratil práci před rokem, stavěl panelové domy, pro něž se však v krizi nenašli kupci. Nejdřív jim vypnuli zásobování plynem. »Ohřívali jsme vodu v nádobě na barbecue, abychom mohli děti vykoupat,« vzpomíná Chanelle. Pak jim vypnuli i elektřinu a banka se přihlásila o dům. Děti dali k babičkám, i když jen na chvíli, staří lidé by tři děti dlouho neuživili. Vyjeli do Ventury, tam dostanou alespoň najíst a mohou přespávat v autě. Horečně hledají jakoukoli práci.

Ke střední třídě patřili proto, že hodně pracovali a vydělali. Oba dva měli tři zaměstnání. Manžel kromě stavařiny chodil večer prodávat do hypermarketu, polovinu noci strávil na pumpě, prodával benzin. Ona na tom byla podobně, brala všechny úklidy, které se namanuly a přivydělávala si také jako prodavačka. I tak bylo označení »střední třída« pro jejich postavení jen čistě statistické, všechny vydělané peníze spolkl dům, splátky a samozřejmě děti... Jsou ochotni dělat všechno, jenže dnes už téměř neexistují přivýdělky. Zaměstnavatelé chtějí lidi jen na plný pracovní úvazek, platí za něj ovšem jen to, co se dříve dávalo jako přivýdělek... Je krize, mohou si diktovat. A tak dají Sabedrovi měsíčně dohromady 600 dolarů (asi 12 tisíc korun). To není ani na činži. »Chci jen práci, dělat umím, postarám se o děti. Tak zní můj vzkaz do Washingtonu,« říká Sabedrová!

HaNo, 4. 9. 2010,  přeložil (jo)

Pozn. Romča: Zdalipak paní Sabedrovou napadne jít zítra volit třeba KS USA?! Jestli ne, pak její problém. A stejné trable ovšem budou - zůstane-li současná pravicová vláda v ČR u koryta do konce volebního období, ne-li déle, i u nás... Kdo chce kam...