Jedna (snad dobrá) kámojda si vytkla za (správný) cíl předělat se na optimistu. A tak nějak pár z nás (aspoň na chvíli) strhla k tomu, abychom to zkusili s ní. Pro mě jako odjakživa konstruktivního pesimistu úkol nadmíru obtížný, ale když se nepokusíte něco změnit, tak si to pak jen vyčítáte... No, vydrželo mi to dva dny?

Nene, jestli se někam dlouhodobě posunu, bude to maximálně do prostřední škatulky realista, v níž už jsem kdysi snad i byl. Ale optimista? Je to krásný, člověk na pár hodin vygumuje problémy a vnímá krásy okolního světa, leč... Leč kruté pravdě neutečete. A netýká se to jen mezilidských vztahů, ale i společenských, politických, ekologických vazeb, prostě všeho kolem vás.

Jo, vždycky se najdou důvody, proč jít dál, o tom žádná, to je jasný. Ale když to, co by vás učinilo opravdu šťastným, už není ani v oblasti utopie, pak si poručit být optimistou opravdu nejde. Vyvstaly určité nové problémy a já nemám sílu je řešit. Prostě to odkrylo fakt, že mí odpůrci mají možná v něčem pravdu. Asi jsem uvnitř v podstatě svým způsobem opravdu sobec. Navíc často nerudnej a zoufalej. Možná v tý Sýrii bouchne další bomba, až tam budu, a bude KLID. Už nikomu nebudu otravovat život. A vy, co mě máte opravdu rádi, vy to časem samozřejmě překonáte...

A možná bude líp, kdo ví... Dycky se je nač těšit, i když jste prostě odkázaní k tomu zůstat singl. Všechno má svá pro i proti. Dokáď víme, že zítra bude zase nový den, jsou všechny ostatní problémy malicherné! Tak slunce v duši