Pokud se chcete přesvědčit o tom, že všechno je složitější, jaké malichernosti občas řešíme a vydáváme je za velké problémy, možná by stálo za to, abyste se jednou za čas vydali za hranice všedních (středoevropských) dnů a hnedle knedle zjistíte, jak jsme malí a jak bychom měli vždy 2x měřit, než 1x říznem. Mně se to poštěstilo na služební cestě v Sýrii, odkud jsem včera přiletěl...

Sýrie je určitě krásná země - byť pro rozmazleného Středoevropana to není žádný čajíček. Ale nutno podotknout, že je to země velmi bezpečná - něco jako kriminalitu tu téměř neznají, kapesní krádeže jsou také spíš sci-fi než realita, tak proč se občas i za cenu nějakého toho menšího osobního odříkání nevypravit za hranice všedních dnů? Pokud na to tedy máme finanční základnu (nebo štěstí, že nás tam někdo pozve/vyšle).

Předně mě nejvíc nadchli Syřané. Jsou neobyčejně přátelští a úslužní a až na určitou část závislých kuřáků (jako zapálit si při snídani ve společných hotelových prostorách, to mě mohl dycky šlak trafit) i ohleduplní a chápaví. Jestli jsem se třeba bál toho, že nebudu umět na tržištích smlouvat, bál jsem se zbytečně. Nikdo mě k tomu nenutil (až na jedinou výjimku, kde jsem se k tomu donutil sám).

Už dříve jsem měl Araby v oblibě, ale po téhle návštěvě Sýrie jsem si své pozitivní smýšlení o nich ještě více podtrhl. A trvám na tom, že pokud se jim z pozice obyvatel zemí tzv. vyspělé euroatlantické civilizace nebudeme cpát do jejich vnitřních záležitostí, nebude ani těch pár pošahanejch radikálů tam (kterých je opravdu mizivé procento jako ostatně i tady) mít důvod páchat sebevražedné atentáty a jiné nesmysly. Pro ně je to opravdu jen zoufalá snaha poukázat světu na bezpráví, kterého se na nich USA a spol. dopouštější. Naštěstí Sýrie tohle n. r. třeba od Palestinců či sousedů z Iráku řešit nemusí. Syřané mají rádi svého prezidenta Bašára Asada, velkého syna velkého otce Háfize Asada (30 let stál v čele víceméně socialistické Sýrie a 30 let tu zemi pozvedal ze dna výš a výš) a radují se z každé maličkosti, třeba už jen z toho, že druhý den zase vyjde slunce a oni se do něj probudí se střechou nad hlavou a s něčím do žaludku. Skromnost a nenáročnost je něco, co nám tady ve "vyspělé" Evropě začíná čím dál víc chybět a z čeho bychom si třeba po vzoru Syřanů měli brát příklad.

Jistěže by bylo co vytýkat. Např. naprosto chaotické jednání zaměstnanců některých hotelů či letiště v Damašku, ale to při nestresovním životním jižanském stylu á la "maňana" (zítra je taky den) tak nějak už k sobě patří.Pro našince je občas problém si na to zvyknout, ale když se chce, tak vás to prvotní rozčilení zase rychle přejde. Proč se na svět vztekat, když jsou na něm pořád ještě i hezké věci a laskaví lidé - jde jen o to nevidět černo(bíle), ale barevně...

Vůbec nejvíc mě ohromila příroda. Jako teda v poušti bych opravdu žít nechtěl - to vedro tam bych asi nepřežil, ale taková Palmyra na druhou stranu za vidění určitě stojí. A pokud se pohybujete v přímořské úrodné Latakii či na březích svaté řeky Eufratu, pak vám tamní horké klima ani nevadí. Navíc v Latakii najdete už i předhůří fascinujících kopců (kousek od hranic s Libanonem), a v něm ještě víc fascinující Salahedínskou citadelu, která teda pro mě osobně se stala největším zážitkem celotýdenního pobytu. Rozvaliny někdejší pevnosti na stometrové přírodní vyvýšenině v horách, to všechno zakončené hradbami jak vystřiženými z Velké Čínské zdi - to prostě v kombinaci s úchvatnými panoramaty tvoří nezapomenutelnou dokonalou souhru štěstí. Kolega reportážní fotograf-cestovatel Eric Valenne (sympatický Belgičan) mně při jedné fotozastávce naproti Salahedínovskému "castlu" na okraji propasti řekl jen: Přivři na chvíli oči, roztáhni ruce, představ si, že letíš, ty oči pak zas úplně otevři a i když zůstneš stát, budeš se tváří v tvář tomu zelenému království cítit jako pták... A měl pravdu...!