Pod tímto názvem vyšlo v dnešních HaNo faktické zamyšlení Jana Hrobaře k událostem, které rozpoutaly brutální bombardování Jugoslávie před 10 lety silami NATO (bez souhlasu RB OSN). Pár dní po začlenění ČR do NATO se tak naše země podílela na bezprávním zbabělém útoku, který si za 3 měsíce trvání vyžádal kromě zničené země (školy, nemocnice, památky, infrastruktura) i tisíce nevinných civilních obětí. Navíc s Havlovým výkřikem o "humanitárním bombardování", kterým tento pán odhalil svou podstatu. Jako první vyzýval k bombardování Bělehradu, jako první tak schválil svalování bomb s ochuzeným uranem na ženy a děti, na lidi... A všechno navíc zcela zbytečně (stejně jako třeba o pár let později v Iráku, kde se samozřejmě žádné jako důvod proklamované zbraně hromadného ničení také nenašly)... Je mi na zvracení, že musím žít v agresorské zemi. Proto jen houšť článkům, jako je ten následující - článkům, které odhalují pravdu o světě, v němž žijeme. Pravdu, kterou se z našich tzv. demokratických masmédií nesmíme dozvědět...

Tak tedy Jan Hrobař, specialista na Balkán:

Pravda to věru nemá lehké. Neexistuje na světě rozšířenější padělatelství, než je falšování pravdy a vydávání jejího podvrhu za tu nejsvětější, nejčistší a vůbec nejryzejší pravdu. Ale tím to ještě nekončí. Řekl bych, že tím nejsmutnějším na těchto zapeklitých osudech pravdy je skutečnost, že i když se po čase odhalí spáchaný podvrh, reakce bývá chladná, lhostejná, místo radosti či rozhořčení nad odhalenou proradností následuje prosté konstatování, že je to »zajímavé, ale už je to minulost, s tím se nedá nic dělat«!
Právě s touto reakcí novodobí padělatelé pravdy počítají: Že jejich padělek splní roli, která se očekává a když se po čase odhalí nepravost, strčí se případ pod koberec a je o klid postaráno...
Důvod k rozpoutání války
V minulých dnech prošla opět tiskem informace k případu MASAKR V RAČAKU, tentokrát šlo o přiznání finské korunní svědkyně, že její někdejší odborná expertiza k tomuto případu nebyla pravdivá, protože ji pod nátlakem přeformulovala. Vraťme se ale nejprve zpět o devět let, co se to vlastně mělo v kosovském Račaku stát....
Tehdy v polovině ledna roku 1999 nebylo snad média ve světě širém, aby neinformovalo o tom, jaký strašný zločin Srbové spáchali na albánských nevinných civilistech! Snímky hromady mrtvých těl doprovázely na prvních stránkách listů palcové titulky o nevídaném zločinu, který zasluhuje nejpřísnější trest. Vylíčení masakru, jehož »věrohodnost« prezentovala americká oficiální místa, bylo doloženo dokumentárními snímky, působil na zdrcené čtenáře či televizní diváky surovou realitou...
Nezasvěcení netušili, že jsou svědky profesionální práce na úrovni hollywoodského mistrovství. Hrůzný nález byl zabalen do prostého, rádoby věrohodného příběhu v podání amerického diplomata Williama Walkera, jenž v Kosovu vykonával funkci šéfa pozorovatelské mise OBSE, která v oné době monitorovala vnitřní situaci v Kosovu, především bezpečnostní poměry. V onen lednový den ráno se měl tento diplomat vydat z Prištiny na obvyklou kontrolní objížďku oblasti; byl sice jugoslávskou stranou informován, že předchozí den došlo k ozbrojenému střetu srbských ozbrojených sil s albánskými teroristy, ale neočekával prý nic mimořádného. Avšak ministryně Madeleine Albrightová nebyla tak obezřetná, když ve svých pamětech uvedla, že očekávala z Prištiny důležité sdělení. Také fakt, že se hned v patách amerického diplomata vydala z Prištiny za ním dlouhá kolona automobilů s novinářskou branží, zpravodaji agentur, reportéry a hlavně televizními i rozhlasovými štáby v kompletním složení, svědčí o tom, že se naopak nějaká senzace očekávala, a to se také stalo. Kdo to asi předvídal?
Když Walker se svým doprovodem přijel do obce Račak, místní albánští činitelé jej hned vedli na nedaleké místo, kde se nacházel bezpočet mrtvých těl. Po zběžné obhlídce hrůzného nálezu americký představitel uspořádal hned pro shromážděný zástup novinářů tiskovou konferenci, na které zdrceným hlasem označil masakr za srbský zločin spáchaný na pokojných místních albánských občanech.
Působivě líčil, jak k masakru údajně došlo: Muži oddělení od ostatních obyvatel byli odvedeni za obec a tam Srby bestiálně postříleni. Mezi oběťmi měly být i děti a některá těla byla zohavena, oči vydloubané, uši uřezané. Novináři vybavení potřebnou technikou hned o masakru informovali celý svět. Bez jakéhokoliv bližšího vyšetření byla srbská strana obviněna z bestiální popravy 45 Albánců. Svět reagoval, jak se předpokládalo. Byl rozhořčen a pobouřen, a to byla vhodná chvíle, aby se politická, diplomatická a mediální mašinérie daly do pohybu.
Start s podvodem se povedl
Tento inscenovaný masakr představoval začátek propagandistické přípravy válečné agrese USA-NATO proti Miloševičově srbsko-černohorské Jugoslávii, která byla také o dva měsíce později rozpoutána. První efekt byl následující: »V Račaku včera došlo k masakru, ve kterém bylo zabito 45 Albánců. Rada NATO měla mimořádné zasedání. Interně jsme zvažovali kroky, kterými jsme odpověděli, že NATO je připraveno k akci. Zvýšil se počet těch, kteří se domnívají, že vojenské angažování v Kosovu je nezbytné,« napsal si Rudolf Scharping ve svém deníku 17. ledna 1999. Také pro německého ministra zahraničních věcí Joschku Fischera byl Račak »bodem obratu«, pro americkou ministryni Albrightovou šlo o »událost rozhodujícího významu«. Americký list Washington Post pak konstatoval, že »Račak změnil politiku Západu vůči Balkánu takovým způsobem, jak to jednotlivou událostí málokdy bylo dosaženo«.
Historie však takové události pamatuje. Stejným způsobem Hitler zahájil válečné tažení proti Polsku (když byl Němci inscenován teroristický útok na vlastní rozhlasovou stanici), podobným způsobem USA zdůvodnily agresi proti severnímu Vietnamu (když nechaly zorganizovat útok na vlastní lodě v Tonkinském zálivu), podle stejného scénáře byl inscenován pumový útok na tržiště Markale v Sarajevu 5. února 1994, kde bylo vykazováno 68 mrtvých a na 200 raněných. Tento inscenovaný masakr posloužil k rozpoutání masového bombardování srbské části Bosny a vyhlášení embarga vůči Jugoslávii.
Podvod praskl, pravda pláče dál
I do promyšleného scénáře pro Račak se vloudilo něco, s čím jeho autoři nepočítali. Totiž, že se nahromaděná mrtvá těla nestačí hned druhý den podle islámské tradice pochovat, aby již nemohla být odborně ohledána. Jenomže zprávy o hrůzném srbském masakru v Račaku, které obíhaly svět, vyvolaly v Bělehradu alarm, po kterém následovaly urgentní příkazy pro příslušné srbské orgány případ patřičně vyšetřit, což vyžadovalo všechna mrtvá těla zajistit.
Nebylo to nic snadného. Místní Albánci je nechtěli vydat, málem byl o ně sveden boj, než byly zajištěny a odvezeny do Prištiny k odborné patologické expertize. Již první ohledání mrtvých těl vyvolalo vážné pochybnosti. Nebyly na nich shledány žádné stopy po zohavení, ani že by šlo o jednorázovou popravu. Na tělech byla shledána různá smrtelná poranění, také se prokázalo, že s těly bylo manipulováno, byly převlečeny nejspíše z uniforem, protože pod nepoškozeným kabátem byla na těle stopa po střelné ráně...
To hlavní zjištění nastalo po testu, kdy na rukách všech mrtvých kromě tří byly zjištěny stopy po střelném prachu. Šlo tedy o ozbrojené bojovníky, nešlo o žádné nevinné civilisty. Když byl zveřejněn výsledek šetření úřední odborné patologické komise, která jednoznačně konstatovala, že mrtvá těla představují osoby padlé v boji, tedy příslušníky teroristické UCK, americká strana však ve snaze nepřipustit zpochybnění »případu Račak« reagovala až nepříčetně.
Obviňovala Bělehrad ze všech možných podvodů a falšování odborné expertizy. Výsledkem sporu byl souhlas Bělehradu, aby se do ohledání mrtvých z Račaku zapojily také zahraniční speciální komise, jednou z nich byla ta finská - vedená Helenou Rantaovou, jejíž verdikt vnesl do hodnocení případu pochybnosti. Finská kvalifikace nálezu nebyla tak jednoznačná jako expertiza jugoslávské komise. Tato rozdílnost umožňovala, aby se v přístupu k případu Račak používal dvojí metr. Západní propaganda obvykle stavěla a staví na americké verzi, což se projevuje většinou i v našich médiích, kam pravda nemá snadný přístup.
Prověrka v Haagu odhalila frašku
V průběhu procesu se Slobodanem Miloševičem před tribunálem v Haagu přišel na pořad také Račak a jako korunní svědek byl předvolán Walker, který vystoupil se svou verzí zločinu. Když došlo na křížový výslech tohoto svědka, Miloševič jej svými otázkami přiměl k tomu, aby několikrát zopakoval, že na onom místě hrůzného masakru byl otřesen, když viděl mrtvá těla ležící v kalužích krve. Když to takto několikrát popsal, Miloševič požádal o promítnutí dokumentárních snímků mrtvých těl a požádal Walkera, aby se dobře díval na snímek a ukázal nějakou stopu krve, leč marně. Byla promítnuta řada snímků a některé značně zvětšené, ale ani na jednom americký svědek žádnou stopu krve nenašel.
Svědek byl odhalen jako korunní lhář. Nemohl žádnou stopu krve spatřit, protože mrtvoly na ono místo byly převezeny již notně vychladlé. Kde se vzalo tolik mrtvých? Také o tom byla v Haagu řeč. Miloševič nechal promítnout záběr z televizního rozhovoru s velitelem kosovských teroristů Hashimem Thacim, který uváděl, že »v okolí Račaku vedli těžkou bitvu, kde měli velké ztráty«. Tyto velké ztráty byly posléze s pomocí amerických agentů a také amerického šéfa kontrolní mise OBSE demonstrovány jako oběti masakru, který spáchaly srbské policejní síly. Také zde se pravda jen obtížně prodírala na světlo.
Srbská pravda přichází opožděně
Nyní se však projevila celá holá pravda. Finská patoložka veřejně přiznala, jak to bylo s její expertizou, že nešlo o špatný překlad jejího textu, jak svého času tvrdila jednomu německému novináři, ale o něco mnohem horšího. Šlo o znásilnění skutečné pravdy. Sdělila tuto smutnou skutečnost finskému novináři Kaiusi Niemimu, když sepisoval její biografii a k případu Račak uvedla, že kvůli své závěrečné zprávě se dostala do konfliktu s oficiálními místy. O šéfovi pozorovatelské mise Walkerovi uvedla, že byl tak rozzuřen její zprávou, že při jejím čtení tak zuřivě čmáral v textu, až propisku zlomil a její části po ní hodil. Vyžadoval, aby hodnocení byla »dostatečně přesvědčivá« proti srbské straně. Nezůstalo jen u tohoto ataku. Mezitím se do věci vložila příslušná místa ve Washingtonu, která se domáhala přímo v Helsinkách, aby tamní orgány intervenovaly u finské doktorky. A ta skutečně obdržela od tří úředníků finského ministerstva zahraničních věcí urgenci, aby v sepsané zprávě uvedla »tvrdší« závěry. Příslušné e-maily má prý schovány. Na tiskové konferenci v Helsinkách nyní potvrdila, že »zkoumaná těla náležela teroristům, a snad dokonce padlým srbským vojákům a obyvatelům vesnice«.
Nešlo o žádný masakr, ale čistou kamufláž, kterou Amerika potřebovala, aby se mohla zmocnit Kosova a vybudovat zde jednu z největších vojenských základen v Evropě a toto své panství si zde pojistit předáním této srbské oblasti do rukou Albánců, kteří se osvědčili jako krvaví spolubojovníci proti Bělehradu.
Proč až nyní tato neznámá Finka přichází s přiznáním, čeho se dopustila, se do médií nedostalo a lze se jen domýšlet, zda tak silně pravda dotírala na její svědomí nebo zapůsobilo něco jiného? Třeba snaha píchnout do krajana, exprezidenta Martti Ahtisaariho (skandálního - pozn. red.), čerstvého laureáta Nobelovy ceny za mír, která mu byla udělena za jeho zprofanované angažování se v amerických službách ve prospěch ukradení Kosova Srbsku a označení srbského národa za zločinecký... Taková pocta za tak špinavou práci? A co získala ona? Má to tak nechat? Snad se tyto pohnutky dovíme zase někdy jindy.
A zaregistrují vůbec na patřičných místech pravdu, jak se věci s masakrem v Račaku mají? Stačili si již v pražském Černínském paláci a v dalších centrálách opravit ve svých bankách s informacemi, že Račak je naopak příklad americké proradnosti v zahraniční politice? Pochybuji. Více platí srbské hořké rčení: »Pravda sice vítězí, jen k nám Srbům přichází vždy opožděně.«