Je tomu už 20 let, co jsem v 16,5 roce svého života (plus necelé dva měsíce k tomu) 18. listopadu 1989 šel poprvé na Václavské náměstí cinkat klíči - na protest proti zásahu při demonstraci studentů 17. 11. na Národní třídě. Šel jsem takhle (zmasírován jednostrannými informacemi masmédií tušících naději ke změně) cinkat ještě asi 3x, dokonce jsem i tleskal při jednomyslné volbě Václava Havla prezidentem ČSSR (jakkoli mě to, že ho volili i všichni "komunisté", udivilo), a to navzdory tomu, že jsem od počátku nezakrýval, že by na Hradě měl usednout spíš Alexander Dubček.

Jenže pak to přišlo. První zahraniční cesta Havla do Němec, omluva sudetským Němcům, rozpoutání pomlčkové války a umělého česko-slovenského konfliktu, vyšachování ministra vnitra Richarda Sachera, který vyšťoural materiály o podivuhodném (samozřejmě pečlivě krytém) letitém spolčení disentu a bývalé Husákovy nomenklatury, surové odstranění dalšího lidovce, čestného člověka a charismatického politika a právníka Josefa Bartončíka, v situaci, kdy ČSL měla před prvními "svobodnými" volbami v červnu 1990 v preferencích skoro 25 % a nehodlala se po volbách spojit s OF (oficiálně tato zkratka znamenala Občanské Fórum, neoficiálně společenství mj. bývalých soudružských nomenklatur Očekávám Funkci) atd., atd. Václav Havel (se svými kamarády - Janem Rumlem, Michaelem Žantovským a spol.) zkrátka čím dál tím více v praxi ukazoval, že káže vodu, ale pije přitom hektolitry vína (a nejen toho vína). No a když se pak klidně nechal zvolit hlavou státu znovu, ačkoli v prosinci 1989 ujišťoval veřejnost, že se tedy tím prezidentem - kterým se tak strašně nechtěl stát - milostivě stane (když ho všichni prosí), ale určitě jen do na ten půlrok do svobodných voleb, začalo mi být všechno jasné...

Listopad 1989 nebyla žádná sametová revoluce, ale jeden velký podvod. Podvod na lidech, majetkový převrat v duchu Já na bráchu, brácha na mě, kdy se bývalá rádobybolševická nomenklatura rozhodla pod tíhou světového vývoje vzdát zavčasu svých křesel a vyměnit je za beztrestnost a možnost využít strategických informací pro úspěšný vstup do podnikatelského sektoru a pro následnou chystanou tzv. Kupónovou privatizaci - tedy další podvod století, jak to správně označil Miloš Zeman.

Havel v listopadu 1989 z balkonu Melantrichu varoval před lháři, kteří straší veřejnost kapitalismem, nezaměstnaností, sociální nespravedlností a dalšími (logickými) produkty systémové změny (zdůraznil, že mu nejde o likvidaci socialismu, ale jen jeho transformaci, demokratizaci), volal po zrušení vojenských bloků (jmenovitě Varšavské smlouvy a NATO) a vykládal i různé jiné pohádky - jak se následně ukázalo...

Jak jinak to nazvat než PODVOD? A jeho strůjce a aktéry (z obou stran celé té komedie) PODVODNÍKY?! A tak jsem, (ač) přesvědčením československý národní socialista, Benešovec, začal sympatizovat s těmi, kteří jako první na všechny tyhle "nesrovnalosti" upozorňovali. Měl jsem radost, že jako první to udělal pan doktor Vyvadil v čele mé oblíbené Československé strany socialistické, z jejíhož balkonu na Václavském náměstí se "revoluce" před 20 lety dělala, leč udělal to příliš brzo na to, aby mu podstatná část veřejnosti uvěřila a nepovažovala ho naopak za blázna. Výsledek se dostavil, ČSS se nedostala do parlamentu a začala se tak její cesta do propadliště dějin (ani krátké proniknutí do zákonodárných sborů o dva roky později v rámci Liberálně sociální unie po boku Miloše Zemana a Zemědělské strany ing. Trnky na tom už nemohlo nic změnit). Navíc nové vedení ČSS v důsledku neúspěchu ve své kritice nového režimu výrazně zvolnilo, tak jsem se poohlížel jinde.

Tou dobou jsem byl ještě (z logiky věci) antikomunista, takže KSČM nepřipadala v úvahu. Oslovili mě tudíž Sládkovi republikáni. Jejich počáteční frazeologie totiž byla velmi profesionální, faktická a zdánlivě bezproblémová. Opřeli se o tzv. Analýzu 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího (celá na www.analyza.wz.cz). Analýzu, která se vytvářela právě na základě zbytku materiálů, ke kterým se dostal ministr vnitra Richard Sacher v březnu 1990, aby mu Havel na druhý den po té, co se to dozvěděl, dosadil na ministrestvo jako náměstka Jana Rumla, jenž většinu odhaleného nebezpečného dokumentačního materiálu bez ministrova vědomí nechal zlikvidovat. Zachránilo se jen to, co měl Sacher u sebe... Tedy analýzu, kterou mohu vřele doporučit, neboť bez její znalosti se člověk nedostane do obrazu o globálním celospolečenském vývoji, i kdyby nakrásně chtěl.

Jenže neuběhlo mnoho času a ze Sládkovy party se vyklubala diktátorská organizace, tak jsem během devíti měsíců okruh sympatizantů tohoto uskupení raději velmi rychle opustil. A jak se ukázalo, dobře jsem udělal, neboť během dalších dvou, tří let se Sládek a jeho melody boys vyprofilovali jako malí čeští fašisté se vším všudy... Ačkoli v kritice nového režimu i Václava Havla měli i nadále bohužel (téměř) úplnou pravdu, bylo evidentní, že oni žádnou rozumnou a seriózní alternativu nepředstavují

Chvíli jsem tak byl trochu bezprizorní, ale z rodinné tradice se rozhodl vstoupit nedlouho po dosažení 18. narozenin do ČSS. A když jsem se nedostal na fakultu, tak jsem rok pracoval jako politický analytik a referent na ústředí ČSS. V ČSS jsem zůstal členem až do roku 1998, neboť jsem se coby student historie zaměřil na blížící se oslavy 100. výročí založení této mé dodnes nejloblíbenější strany, strany českého národního dělnictva, strany vlastenců, obrozenců a socialistů! Strany, která s výjimkou let 1945-48 byla po celé své období stranou důsledně levicovou (či místy - za V. J. Klofáče a první republiky - alespoň umírněně levicovou), strany, která vždy byla v levé části spektra hlavním oponentem sociální demokracie a následně i komunistů.

Ale přesto jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu právě ve věci každodenní konstruktivní tištěné kritiky nespravedlností nového režimu. A tu jsem našel až na podzim 1993 v Haló novinách (HaNo). Co na tom, že jsem zjistil, že jsou provázány s KSČM? Odhodil jsem zbytečnou zaujatost, neboť jsem dobře věděl, že většina kariéristických parchantů, kteří tady za minulého režimu mučili lidi, dávno KSČ (a její pokračovatelku KSČM) opustila a přeběhla do lůna momentálně vládnoucího pravicového tábora, no a brzy jsem pochopil, že je to navzdory historickému vývoji právě KSČM, která programově navazuje na tradice tzv. Benešpartaj, tedy československých národních socialistů, paradoxně nejvíce - rozhodně více než ČSSD.

Po několika letech kontaktů s novou stranou - právě zejména přes HaNo, po důstojných (i mou zásluhou) oslavách 100. výročí ČSS (sic tou dobou už bohužel marginální strany na okraji spektra), jsem začal po KSČM jako jediné důsledné parlamentní opozici pokukovat stále víc a nakonec jsem ten rozhodující přestup před 11 lety učinil. A i když už dnes mé nadšení z toho, jak v rácmi KSČM pomůžu měnit zkažený sobecký kapitalistický svět k lepšímu, dostalo vážné trhliny a uvědomuju si, že ani tato strana není bez vážných chyb a že i v ní sedí (noví) prospěcháři, kterým jde hlavně o sebe a až potom o blaho voliče, pořád KSČM chápu jako nejmenší možné zlo z toho, co je na trhu volitelných politických stran k dispozici. I když nejvíc sympatizuji s aktivitami Strany demokratického socialismu (jejíž kandidáti se objevují právě na kandidátkách KSČM v posledních letech), neustoupím do pozadí radikálnímu křídlu v KSČM a budu této pokračovatelce národněosvobozeneckých snah (jak ji trefně v nedělní Partii na Primě označil pan profesor Václav Bělohradský) nadále ochotně dodávat umírněný pohled a konstruktivní přístup ze strategických reálně levicových vod.

Tím spíš, že i naše rodina se mezitím stala jednou z bezpočtu obětí zločinných rejdů "vyvolených horních 10 tisíc" tohoto systému, když nás jeden z majitelů domu, v němž naše rodina bydlela 77 let, vyhnal z 90metrového bytu v centru města na ulici se směšným čtyřsettisícovým odstupným. A to ještě po té, co nám dělal tři roky ze života doslova peklo na zemi (odpojení plynu a teplé vody na zimu, následně vody vůbec, ucpání odpadů, opakované fyzické i psychické výhrůžky a nakonec i fyzické napadení). Ačkoli soudy, ke kterým nás navíc drze poslal, prohrával, neboť ze zákona jsme v právu byli my, uměl si to zařídit na dvou odborech příslušné městské části a dostal nakonec podvodem do rukou lejstro, podle kterého se mohl do bytu beztrestně probourat, čímž naše tříletá obrana základních lidských a občanských práv a svobod dostala definitivně "na prdel" (dámám se za tento termín omlouvám). A i když jsem za ty tři roky obrany před tvrdou šikanou té bezcitné stvůry zestárl nejméně o let 10..., a i když onen majitel, jenž deklaroval, že se nakupováním a následným podnikáním s domy (a lidskými osudy jejich obyvatel) baví, nás okradl o minimálně 600 tisíc korun, stejně bychom se byli bránili dál - to si buďte jisti!

Ne, vážení - režimu, který tyhle zrůdnosti beztrestně umožňuje (a podobných případů se od 90. let do dneška dělo a děje po celé republice desetitisíce), nemohu fandit. Proto zůstávám aktivním zastáncem politiky jediné parlamentní strany, která má v programu (nezbytnou) systémovou a hodnotovou změnu. Ti, kdo mě znají, to chápou a nekoukají kvůli tomu na mě zkrs prsty, ti ostatní nechť k výše nastíněným faktům přistupují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já jsem a budu i nadále přítelem zlaté střední cesty mezi extrémy, CESTY ROZUMU, ale i všech slušných lidí, s nimiž je možná diskuse o meritu věci! TAK HEZKÉ OSLAVY 20 LET "SVOBODY A DEMOKRACIE" PŘEJI...!