Druhý den se Hermiona Grangerová po hodině, při které se probíraly otázky k OVCím z pokročilých lektvarů, zdržela v učebně. Severus si toho samozřejmě okamžitě všimnul a nespokojeně se zamračil. Dívka stěží mohla mít potíže se srovnáním věcí do tašky - to by neodpovídalo její příliš organizované povaze. Ale jakmile poslední student opustil učebnu, slečna Grangerová rázně přistoupila k učitelskému stolu.

Chraň nás Merlin před žárlivými družkami - pomyslel si jízlivě Severus a dřív nežli dívka stačila promluvit, zaútočil sám jako první.

"Chcete se na něco zeptat, slečno Grangerová, nebo jen ráda maříte jiným jejich čas?"

Hleďme, jízlivý hlas ji dokonce ani v nejmenším nezastrašil - prokletá nebelvírka.

"Ano profesore, chci se vás na něco zeptat." odpověděla klidně, i když z očí jí svítil vztek.

"Dobře tak se ptejte, hloupé děvče."

Severus čekal všechno možné, kromě úpěnlivého:

"Prosím, řekněte Harrymu, aby mi dovolil učit se s ním lektvary."

Neslušelo se, aby profesor zůstal sedět se spadlou čelistí. Severusovi se podařilo naštěstí ovládnout a udržet si pohrdavý výraz tváře. Moc práce mu to nedalo - měl už dostatečný cvik.

"Nepochybně jste mohla zaznamenat, že pan Potter už moje hodiny nenavštěvuje. Proč tedy navrhujete, abych mu něco říkal? Proč si vůbec myslíte, že mne poslechne, jestliže vaše vlastní dost ubohé - okázale ji přejel pohledem od hlavy po paty - přednosti... ho zjevně nepřesvědčily."

Dívka ho ale šokovala ještě víc, když obezřetně poznamenala:

"Možná bychom si měli promluvit někde, kde nás neuslyší."

Mistr lektvarů si posunul židli dozadu a opřel se o stěnu, založil si ruce na prsou a zatvářil se výhružně.

"Myslel jsem, že studujete pokročilá kouzla. Jednoduché zvuk tlumící zaklínadlo nedokážete provést?"

Se zaťatými zuby dívka zamířila po řadě hůlkou na všech pět dveří, a použila na ně efektivní Silencio. Severus se pohrdavě pousmál.

"To je krajní mez vašich schopností. Co třeba Imperforable? Sonito non pasare? Ubiquatas senseo?"

"Takže promluvíte s Harrym?" opakovala vytrvale a odmítala odbočit od zvoleného tématu. Pochopitelně, Severus si byl jistý, že její "studium", byla jen záminka pro docela jiné věci. Vždyť jak Severusovi bylo známo, Potter před ní stále utíkal.

Nepochybně lektvary byly jeho nejslabší předmět a slečna Grangerová to dobře věděla. Potřebovala pouze záminku, aby s ním mohla být o samotě. Seděli by vedle sebe, sklonění nad knihou, nebo podobné romantické nesmysly. Slečna Grangerová přece předpokládala, že její přítel o ni ztratil zájem, a byla proto odhodlaná ke všemu, aby ho dostala zpět. Dokonce byla schopná využít Harryho špatný prospěch v lektvarech.

Jak zmijozelské! - musel dívčinu šikovnost obdivovat.

Naštěstí na vytržení Harryho Pottera z příprav k ceremoniálu Podentes, nějaké její dovednosti byly nedostatečné. Dokonce, i když by pomoc v lektvarech potřeboval, Harry ji zřejmě od Slečny Grangerové odmítal. Možná také pochyboval o upřímnosti jejích pohnutek, nebo prostě chápal, že nemá cenu zůstávat s dívkou o samotě.

"Kde jste vzala tu jistotu, že Pan Potter poslechne a bude s vámi studovat, pokud ho o to požádám?"

Hermiona Grangerová si dala ruce v bok, čímž Severusovi připomněla Molly Weaslyovou.

"Harry nic neřekl, ale já vím, že se po večerech setkává s vámi. Každý večer si vymýšlí nějakou záminku, ale já ho znám. A poznám, když lže. V sobotu... Prohlásil, že se jde učit, ale nevzal si sebou učebnice. Tohle všechno a k tomu to proroctví - nebylo těžké domyslet si, kam chodí."

Profesor se na ni klidně díval.

"Vynechme vaše neopodstatněné domněnky, zeptám se vás znovu: proč předpokládáte, že pan Potter se s vámi začne učit jenom proto, že mu poradím, aby to udělal?"

Rozhodně zvedla bradu a odpověděla lehce roztřeseným hlasem:

"Protože velmi dobře znám obsah a význam proroctví, profesore. Harry... Je teď vaším otrokem, že? Už nepatří sám sobě... Celý týden, jsem měla za to, že jste už ten ceremoniál provedli...Cambiare Podentes..."

I když od něho stála deset kroků daleko, v okamžiku stál u ní tváří v tvář.

Rozevlátý hábit za zády a dlaní zakryl dívčina ústa.

"Buďte opatrná, slečno Grangerová," zašeptal jí do ucha a prsty druhé ruky jí sevřel rameno takovou silou, že se jí v očích objevila bolest.

"Vaše ubohé zvuk tlumící zaklínadlo, není dostatečně adekvátní k vaší neschopnosti držet jazyk na uzdě." pokračoval tak tichým šeptem, že musela napnout sluch, aby rozuměla slovům.

"Nikdy nesmíte vyslovit jméno toho rituálu. Ani při rozhovoru se mnou, nebo panem Potterem, ani s ředitelem, nebo i ministryní kouzel. Nikdy za žádných okolností a žádných podmínek. Je vám to jasné?"

Když se dočkal nervózního přikývnutí, pustil jí a otřel si ruku o hábit.

Nejvíc ze všeho si nyní přál, zbavit se Grangerové. Obyčejné "přeji pěkný den" by stačilo. Jenže nevěřil, že dívka přestane strkat nos do Harryho osobních věcí. Nebelvírka... Co s ní naděláš. Ale v daném případě je potřeba tomu udělat konec.

"Pojďte do kabinetu." vyštěknul a vydal se ke dveřím. Když jimi procházel, ušklíbl se nad jejími ubohými pokusy o ochranné zaklínadlo. Ale co mohl čekat? Sedm let hodin z obrany a ani jeden slušný učitel. Třebaže studenti podle všeho milovali toho vlkodlaka.

Jakmile za nimi zaklaply dveře, pečlivě aktivoval ochranná kouzla a pak ji div nestrčil na židli dřív, než se sám usadil za stolem. Stáhnul obočí a poctil ji speciálním pohledem, který studenti nazývali "Zmijozelský pohled smrti", a zabručel.

"Jsem přesvědčený, že milujete pana Pottera, proto je pro mne nepochopitelné, jak můžete vyslovit ta slova a hazardovat tak s jeho životem."

No, alespoň teď měl zajištěnou její plnou pozornost.

"Já... Myslela jsem, že místnost byla zajištěná..."

"Buďte tak laskavá, slečno Grangerová - a nezapomínejte, že bez ohledu na vaše nadání, jste pouze žákyní sedmého ročníku a nejste plnohodnotný mág!"

"Ano, pane," zašeptala vyděšeně. Alespoň něco.

"Co se týká pana Pottera, chcete přeci, aby se dožil obřadu.?"

"Samozřejmě. Vy... Chcete tím říci, že ceremoniál ještě neproběhl? Myslela jsem..."

"Mně je naprosto jasné, co jste si myslela. Že jsem ho každý večer předvolával"... Jenže to je ta otázka, pomyslel si. Harry jí nic neřekl o podstatě otroctví, které mu předepisuje Podentes, ale ona se mohla leccos domyslet sama. Opravdu ta hloupá holka žárlila? To by hodně vysvětlovalo.

"Jaký jsem měl podle vás důvod, abych si ho po večerech zval, slečno Grangerová?"

Čekal, že se začne červenat, bude se zakoktávat, ale dívka klidně pronesla:

"Kontrolovat domácí úkoly?"

Nebelvíři. Idioti... Všichni do jednoho.

"Vznikl snad u vás dojem, že shledávám pana Pottera dostatečně kompetentním, pro kontrolu studentských prací?"protáhnul Severus.

 

Kdyby situace nebyla tak vážná - rozesmál by se. Vždyť... Harry si myslel, že být otrokem znamená čistit kotlíky a leštit boty. Jeho kudrnatá přítelkyně se domnívala, že Pottera posadí za stůl a nechá ho kontrolovat domácí úkoly.

Pokud by nemluvili o smrtelném nebezpečí, to všechno by bylo krajně směšné.

"Tak co u vás dělá každý večer a celý den v sobotu." zeptala se dívka a zbledla. "My o něj máme strach. Ron říkal, že křičí ze spaní, profesore. Co ho nutíte dělat.?"

"Přípravu ke zkouškám - kupodivu," vydechnul Severus. "a samozřejmě k obřadu, což vyžaduje, ujišťuji vás, hodně úsilí. Je mi líto, že vám chybí jeho skvělá společnost, ale budete se s tou ztrátou muset smířit."

Hermionina záda se ještě víc narovnala.

"Tak mu tedy dovolte učit se spolu se mnou, jestliže část jeho času je stejně určená pro výuku."

Severus vycenil zuby.

"Ne. Pan Potter musí nutně trávit večery se mnou."

"Ale on se s vámi nebude učit lektvary." prohlásila Hermiona. "Znám ho."

"Ovšem to už je jeho problém... ušklíbl se Severus. "jsem přesvědčený, že je velmi dobře obeznámen s mojí kompetentností."

"Vyhodil jste ho ze třídy a prohlásil, že sedm let výuky pro něho bylo zbytečných. Kvůli tomu vás nepožádá o pomoc s lektvary. Ale Harry potřebuje dobré hodnocení, jinak ho nezapíší do programu na výcvik bystrozorů."

"V každém případě je pro něho zaměstnání bystrozora zakázané. A pokud se zamyslíte, pochopíte proč."

Dívka se jen nadechla překvapením, nebo zlostí?

"Vy mu chcete zakázat pracovat? To je tak kruté:"

"Ne. Já ne, ale zaklínadlo." povzdechl si Severus. Dostal chuť ji trochu provokovat.

"Slečno Grangerová. Pokud vám není lhostejný osud pana Pottera, pak mně laskavě přenechejte péči o jeho štěstí. Nemohu vám sdělovat žádné informace - a také vás žádám, abyste nevyprávěla to, co už je vám známo o rituálu nikomu, včetně pana Weasleyho, nechcete-li vystavit pana Pottera velkému nebezpečí."

Hermiona vstala s přivřenýma očima.

"Já jen prostě chci, aby normálně absolvoval zkoušky. Alespoň mu nabídněte, že se s ním budete učit lektvary, když to nechcete dovolit nikomu jinému."

Severus se rozhodl, že to už stačí a on toho má právě dost. Zákaz ředitele strhávat body se týkal pouze Pottera, proto teď s radostí pronesl:

"Dvacet bodů strhávám nebelvíru, za vaší drzost. Abyste víckrát nevrazila ke mně do kabinetu s požadavkem na vyplnění vašich přání."

"Já sem vrazila?" ztratila dech Hermiona a pak vykřikla. "To vy jste mne sem zatáhnul."

"Takže se dohodneme na třiceti bodech, nebo skončíte s vaším řvaním?"

Zřejmě přátelé měli pro Hermionu větší cenu nežli body, protože ještě víc zvýšila hlas.

"Harry neudělá své praktické zkoušky, pokud mu nepomůžete, pane."

"Tak neudělá." jedovatě odpověděl Snape. "Čekáte, že zemřu šokem? Není moje vinna, že jeho hlava je nacpaná famfrpálovou statistikou a ničím jiným."

"Vaše vinna je, že nenavštěvuje vyučování v učebně," vyvracela slečna Grangerová. "Nenapadlo vás, že od té doby co jste ho vyhodil z vyučování, ani jednou nebyl v laboratoři? Předpokládala jsem, že vy víc než jiní chápete, že samotná teorie nestačí, a jak důležité je praktické vyučování právě v lektvarech. Přeji dobrý den, pane."

 

Po těch slovech zamířila ke dveřím, zůstala tam stát a nohou netrpělivě poklepávala, dokud Severus neodstranil bezpečnostní zaklínadlo a nepustil ji ven.

 

--------------------------------------------------------------------

 

Jakmile se Harry vynořil z krbu, uslyšel od Snapeho.

"Vrať se a vezmi si svůj hábit."

To je divné, pomyslel si Harry. Obyčejně chce, abych se svlékl a teď je to naopak... No dobře. Snape sám byl úplně oblečený - včetně hábitu, což bylo už samo o sobě zvláštní. Možná se chtěl - ať to znělo jakkoliv podivně - projít, nebo něco podobného. Další cesta letaxovou sítí a už sundával svůj hábit z věšáku v pracovně ředitele. Brumbál jako obyčejně nebyl nikde vidět. I když Harry používal jeho krb, ředitel nikdy nebyl v pracovně.

Pravděpodobně záměrně odcházel a Harrymu to připadalo, jakoby utíkal. Ta myšlenka ho dost sklíčila. Možná, že ředitel - stejně jako Snape - měl před očima blízkou budoucnost, ve které se Harry stane naprosto závislým na mistru lektvarů.

A Harry skutečně nevěděl, co může čekat, když vstoupil do krbu a vrátil se zpět do sklepení ke Snapeovi. K čemu mu bude dobrý hábit?

"Pojď za mnou," vyštěkl Snape v rukách stejně jako prve držel knihy.

Harry pokrčil rameny a šoural se za mužem po chodbě, přes sál a knihovnu, a potom ještě jakousi neznámou chodbou, která končila u podivné sochy zmije lezoucí vzhůru po sloupu popsaným starými kouzly. Harry si pomyslel, že se had začne co nevidět hýbat, ale ne, přece to byla jen socha. Zřejmě heslo vyslovené Snapem, nepatřilo jí, ale stěně, která zmizela a odhalila za sebou dlouhou temnou chodbu.

"Magický prostor?"

"Ne jen chodba - prostě zkratka," napjatě odpověděl Snape. "Jdeme."

Stěna se za jejich zády uzavřela a ponechala je ve tmě. Museli rozsvítit Lumos, aby prošli po chodbě, která končila v jakési neznámé místnosti, o jejímž určení nemohlo být pochyb. Osobní laboratoř mistra lektvarů. Samozřejmě nic divného. Snape připravoval spoustu lektvarů, které spadaly pod kontrolu ministerstva a také spoustu nelegálních pro Řád. V neposlední řade také lektvary podle experimentálních receptur Voldemorta. Bylo by hloupé předpokládat, že tohle všechno bude dělat ve třídě, nebo v laboratoři učitelů. Nebezpečí, že mu studenti něco pomíchají, bylo opravdu velké a velmi pravděpodobné.

 

Harry se rozhlédl po místě, kde by nepřekážel, sedl si a začal se probírat konspekty na bylinkářství, ale ztuhnul, když Snape poklepal hůlkou na rozložené pergameny.

"Pane?"

"Severusi."

"Severusi." opravil se Harry. Zvyknout si na to, aby oslovoval Snapea jménem bylo mnohem těžší, než předpokládal.

"Proč jsem tě podle tebe poslal pro hábit?"

Podivný dotaz.

"Je tu chladno," odpověděl Harry. A najednou ho napadlo, že vlastně se Snapeovy strany to bylo velmi starostlivé - poslat ho pro plášť.

Snape si netrpělivě odfrknul.

"Pro změnu pohni trochu závity. Rozhlédni se kolem. Proč jsem tě podle tebe sem přivedl."

Harry zamrkal. Proč mu dává tak divné otázky?

"Myslel jsem, že potřebujete přichystat něco, o čem nemají studenti vědět, a mě jste sem přivedl, abych se zatím učil. A taky vzhledem k tomu, že musíme trávit čas spolu a zvykat si jeden na druhého - v době, kdy budete pracovat."

"Oslovuj mě "ty"! Copak jsi tak zabedněný!" - zkřivil Snape ústa. "Pomáhám ti se všemi předměty, kvůli OVCím. Jsi zde, aby ses učil lektvary, Pottere."

Harry vyskočil a couvnul několik kroků zpátky.

"Oh, ne! Vždyť jsme se domluvili, že jsou dnes na řadě bylinky..."

Snape se vydal k němu a přiblížil se do těsné blízkosti. Potom udělal ještě další krok, přirazil Harryho až ke stěně a chytil do železného sevření, jeho zápěstí.

"Tak vidíš, proč ti nechci říkat o svých záměrech předem?" opovržlivě se ušklíbnul lektvarista.

"Právě tomuhle jsem se chtěl vyhnout - tvým pokusům podřídit mé jednání tvým požadavkům."

Harry si rychle uvolnil zápěstí a snažil se Snapea odrazit, ale silný muž pružně reagoval a naprosto předvídal, každý jeho pohyb.

"Pusť."

"Ne."

Harry spíš než aby si svůj pohyb rozmyslel, se řídil instinktem, když prudce zvedl koleno. Ale Snape očekával i tohle. Přitiskl svým tělem mladíka na stěnu, znovu stiskl jeho zápěstí a nedovolil mu ani sebemenší pohyb.

"Ty se odvažuješ zaútočit na mě?" zašeptal mu do ucha, když sklonil hlavu, aby srovnal výšku.

"Podívej, co se mnou děláš," vykřikl Harry a znovu se snažil vysvobodit. Ale v ten okamžik se mu Snape zahryznul do ucha a on v šoku ztuhnul. - "Co tě popadlo? Oč ti jde, k čertu?!"

"Jde mi o to," prohlásil Snape a znovu ho kousnul, i když ne tak silně jako prve, "že ti nebudu trpět, abys říkal "ó ne", když ti nařídím, co máš dělat."

Ô Merline... Po těch slovech lektvarista začal jazykem hladit poraněné místo - a bez jakéhokoliv zaklínadla Sensatus. Všechno co mohl Harry udělat, bylo strnout na místě a nechat události běžet, protože on sám neměl na výběr. Jestli bude dál vzdorovat, určitě ho čeká znova kousnutí.

"Severusi?" odkašlal si mladík. Starší muž teď jeho ucho neolizoval, ale spíš líbal - polibky začínaly za uchem a mířily níž. Harrymu na rukách naskočila husí kůže. "Ehm... Lektvary? Jenom jsi mě překvapil, a to je všechno - vydechl a s hrůzou se všimnul, že nemůže popadnout dech. Možná bude lépe mlčet. Prostě počká, až mu Snape přestane sát lalůček ucha.

 

Harry se přestal vzpírat - prostě se uvolnil a opřel se o stěnu, protože se mu v tu chvíli všechno došlo. Je to stejné jako tenkrát s oblečením. Normální zkouška, která mu má vštípit pokoru a poslušnost. Čím déle se bude vzpírat, tím déle to potrvá.

A opravdu, jakmile se vzdal pokusů uvolnit si zápěstí, Snape ho pustil a ustoupil dozadu. Kdo by si mohl pomyslet, že ještě před malým okamžikem, byl mistr lektvarů téměř vášnivý a vroucný. Snape přelétl Harryho nesouhlasným pohledem a ještě silněji se zamračil.

Určitě lituje těch polibků - přemýšlel Harry. Konec konců Snape sám úplně nedvojsmyslně prohlásil, že nemá sebemenší radost ze své vlastní účasti v rituálu zotročení.

"Bezesný spánek," nenadále prohlásil Snape s křivým úšklebkem. "Naprosto typické zadání na praktické OVCe. Všechno co potřebuješ, najdeš tam v komoře." prohlásil a ukázal na postraní dveře.

Harry se nepohnul, ještě stále se nemohl vzpamatovat a ke všemu neměl zrovna pevné nohy.

"No na co čekáš?"pobídl ho Snape. "Začni."