Harry ležel na své posteli v Nebelvírské věži a zíral na strop. Bylo už pozdě. Měl by se převléknout a jít spát, ale nemohl na to v sobě najít energii. A bylo hezké jen tak ležet. Byl úplně sám. Na to nebyl zvyklý. Během těch minulých sedmi let byl už v pokoji sám mnohokrát, ale to vždycky věděl, že to nebude trvat déle než jen pár minut. Ron nebo někdo z ostatních se sem vždycky vrátil. A jejich věci zůstávaly rozházené všude po pokoji - plakáty, knihy, pergameny, otevřené truhly a zatoulané ponožky. Postele byly neustlané a závěsy na nich roztažené, a nezáleželo na tom, kolikrát je sem přišli skřítci uklidit. Prostě tu všichni byli, i když nebyli právě přítomní.

 

Nyní, ale byl pokoj prázdný, až na něj a jeho věci. Ostatní postele byly čisté a všechny stejně ustlané. Čekaly na skupinu nových žáků. Pak už to nebude jeho pokoj, ale pro teď byl stále jeho. Tento pokoj byl jediný domov, který ve svém životě kdy měl. Měl už jen pár vzácných týdnů, předtím než se bude muset odstěhovat. K Weasleyům? Nebo si pronajme svůj vlastní byt? Stále se nerozhodl, nechtěl se rozhodnout.

Později se bude muset rozhodnout, ale teď ještě ne.

 

Otočil se na posteli a podíval se z okna. Měsíc byl v úplňku a zářil. Jeho zrak zachytil něco světlého u jezera. Slezl s postele a přišoural se k oknu.

Uviděl obrovské šedivé zvíře, běžící podél břehu jezera. To je Remus, pomyslel si. Remus ve své vlčí podobě. Když viděl Remuse v jeho vlčí podobě naposledy, byl krvelačnou šelmou, zuřivou masou šedivých chlupů a ostrých zubů. Nyní vypadal spíše jako pes - samozřejmě opravdu, opravdu obrovský pes - pobíhající po břehu. Vyhýbal se vodě. Madam Pomfreyová ho zřejmě přinutila slíbit, že se nenamočí.

 

Náhle vzduchem prolétlo něco zeleného a Remus za tím vypálil, vyskočil do vzduchu a chytil to do tlamy. Zářivě zelený disk. Remus se s ním vydal zpět a podal to vysoké tmavé postavě ve stínu stromů, které si předtím Harry nevšiml. Snape, samozřejmě. Tmavá postava převzala od Remuse disk a znovu ho hodila. Remus se za tím vyrazil jak šedivý šíp. Můj bože, Snape hází aporty.

Lupin spal celých dvacet čtyři hodin potom, co se proměnil zpět. Probudil se až druhý den pozdě dopoledne a stále se cítil unavený. Chvíli byl úplně dezorientovaný - nejsem doma, tohle není moje postel - pak si vzpomněl - jsem v Bradavicích, přestěhoval jsem se do Bradavic. Jakmile se mu znovu vrátilo jasné uvažování, začal se rychle přehrabovat v nočním stolku, dokud nenalezl malé zrcadlo zabalené do látky. Ne, Severus je stále tady a poblíž. Nic se nestalo, zatímco jsem spal. Oddechl si úlevou. Hermiona mu řekla, že by měl cítit Severusovu přítomnost, protože si byli tak blízcí. Ona takové pouto s Dracem neměla, když zrcadlo používali na něj. Stiskl rukou zrcadlo. Severus byl VELMI blízko a blížil se.

Jde sem - pomyslelsi a rychle odložil zrcadlo do zásuvky nočního stolku.

 

Slyšel zaklepání na dveře i to, jak se otevírají. Pak další zaklepání na dveře ložnice.

"Pojď dál." Zavolal, posadil se a opřel o polštáře. Snape došel od dveří k posteli. Za ním letěl tác plný jídla. Lupinův citlivý nos se zachvěl nad tou nádhernou vůní a cítil, jak se mu ústa naplnila slinami.

"Jídlo!" Ty jsi přinesl jídlo! Umírám hlady!"

"Nejdřív lektvar." Přerušil ho Severus a podal mu z tácu pohár. Lupin ho rychle vypil a udělal obličej. Pak se podíval na tác, na kterém bylo dost jídla pro dvě nebo tři osoby. Snape naplnil misku polévkou a podal jí Lupinovi. Remus se přinutil polykat pomalu. Opravdu se náhle cítil vyhladověle. Daleko víc než obvykle, i tak jak býval po úplňku.

"Je to stejné jako minule, když jsi byl v nemocnici. Nejprve to vypadalo, jako by se tvůj stav zhoršil, ale pak jsi udělal velký pokrok. Tenkrát ses poprvé probudil. Tvoje vlkodlačí schopnost uzdravování je nyní velmi silná." Povídal mu Snape.

"Jedna z mála dobrých věcí na tom, když jsi vlkodlak." Prohodil Lupin s křivým úsměvem. "Ačkoliv minulou noc jsem si opravdu užíval. Jako obvykle." Usmál se na Snapea, pak se podíval na tác. "Co tam ještě máš?"

 

Snape naaranžoval podnos nad postel tak, aby se Lupin mohl obsloužit sám. Pak si přitáhl křeslo a posadil se. Lupin zatím spořádal všechno, co bylo na tácu. To musí být tím uzdravováním, potřebuju hodně energie.

Když dojedl, opřel se o polštáře se spokojeným povzdechem.

"Měl bys teď odpočívat." Řekl Snape a postavil se. "Vím, že se cítíš lépe, ale buď opatrný ať se nepřetáhneš. Měl bys pravděpodobně zůstat v posteli nebo alespoň zůstat v pokoji."

"No dobrá." Váhavě odpověděl Lupin. "Neslibuji, že zůstanu v posteli, byl jsem v posteli už dost dlouho. Ale zůstanu tady."

Snape kývl. "Zařídím, aby ti sem dnes posílali jídlo." Opustil pokoj a prázdný tác letěl za ním.

 

Lupin si ještě trochu zdříml, ale potom už nemohl v posteli zůstat ani chviličku. Tak vstal, osprchoval a oblékl. Dodržel však svůj slib, zůstal v obývacím pokoji a tiše si četl. Pomalu začal přemýšlet, kdy dorazí oběd, když Hermiona opatrně nakoukla do dveří.

"Dobrý den profesore. Stalo se něco?"

"Pojdˇ dál Hermiono." Pozval jí Lupin, hlavou kývl směrem k druhému křeslu.

Hermiona došla ke křeslu, posadila se a nedočkavě na něj hleděla.

"A ne, nic se nestalo. Chová se jako obvykle. I když se zdá být v dobré náladě. Ale neočekával jsem, že by se něco změnilo. Pokud se k něčemu rozhodl, není to rozhodnutí, které udělá v zoufalé chvíli. Je to něco, k čemu se rozhodl už dávno. Tak nemůžu očekávat, že se budou náhle měnit jeho nálady nebo něco podobného co by mě mohlo varovat."

"Možná se rozhodl, že to neudělá." Namítla Hermiona. "Jedna věc je připravovat se na to, když je rozhodující okamžik daleko. Ale úplně jiná, když se přiblížil okamžik, kdy se to má opravdu provést."

"Doufám, že máš pravdu. Mám, ale strach, že v jeho případě to tak není. Nevím, prostě se mi zdá, že prostě jen zatím nedokončil svůj list posledních úkolů, které si dal."

"Možná to oddaluje." Přemýšlela dál Hermiona. "Víte, hluboko uvnitř, to ve skutečnosti udělat nechce a tak hledá věci, které by ho zdržely. Říkal jste, že má dobrou náladu. Možná si uvědomil, že tu jsou věci, které stojí za to, aby tu zůstal."

"V to doufejme." Řekl, ale věděl, ve svém srdci, že to tak není.

 

Stalo se to o tři dny později.

"Řekla bych, že jsi udělal za ty poslední dny opravdu velký pokrok." Oznámila mu Poppy. Když přejížděla rukama nad nataženým Lupinovým tělem. Od hlavy až k prstům na nohou a ze strany na stranu s očima zavřenýma.

"Skoro se tomu nedá uvěřit, že jsi ještě před měsícem klepal málem smrti na dveře." Otevřela oči. "Jsem hotová."

Lupin se na nemocniční posteli posadil. Poppy si sedla zamyšleně proti němu, ruce složila do klína. Snape stál tiše vzadu za ní jako stín a vše sledoval.

"Opravdu se cítím úžasně skvěle. Jen mám neustále hlad."

"To je dobré znamení. Pomalu se ti vrací síla." Na chvíli se zamyslela a kývla.

"No myslím si, že nyní již můžeme vysadit ty speciální lektvary, které děláš Severusi." Otočila se na Severuse stojícího za ní, ten jen kývl. Obrátila se proto zpátky k Lupinovi.

"Takže nyní budeš potřebovat už jen pravidelnou dávku obyčejného léčivého lektvaru. Přinesu ti lahvičku ze své lékárny." Řekla a odešla pro lektvar.

 

Lupinem projel náhle chlad. Již žádné speciální lektvary od Snapea. Podíval se na něj, ale pokud Snape cítil při závěrečném prohlášení Poppy nějakou starost, nedával to na sobě znát. Nebo to byla nepřítomnost jakýchkoliv pocitů, jako by Snapeova mysl byla náhle někde úplně jinde.

"Doufám, že stále mohu počítat s tím, že si se mnou budeš dávat ranní čaj Severusi."

"Samozřejmě." Odpověděl, ale jeho hlas zněl vzdáleně.

Je to tak myslí na něco úplně jiného. Poppy se vrátila s lahvičkou lektvaru a podala ji Lupinovi.

"A teď, ať už jsi pryč. Říkal jsi přeci, že si myslíš, že jsi tu byl tento rok příliš často."

"Děkuji Poppy." Řekl Lupin, když vstával. Podíval se znovu na Snapea.

"Tak pojď. Mám nějaké věci, o které se musím postarat." Pronesl Snape a pomohl mu vstát.

"Dobře. Uvidíme se potom na obědě?"

Snape zaváhal.

"Dám si dnes oběd přinést do pokoje. Mám něco na práci."

"Tak se pak možná stavíš na čaj?"

Snape kývl.

"Možná."

"Skvělé, budu se tedy těšit." Říkal Lupin, když se otáčel. Když pak byl v prázdné chodbě sám, zastavil se, a zůstal tak úplně bez hnutí.

 

Je to tady. Nevím, jak to vím, ale prostě to vím. Tohle byla ta poslední věc, kterou chtěl Severus dokončit. Stane se to a brzo. Pak si pomyslel. Hermiona by se na mě podívala tím svým pohledem, kdybych jí to řekl a prohlásila by, že se chovám směšně. Jaký mám důkaz? Pár rozrušených Snapeových pohledů?

Pokračoval pak dál chodbou, ke svému pokoji. Každým krokem, který udělal, v něm rostla jistota. Prostě se to stane a stane se to opravdu brzy. Došel do pokoje a posadil se do křesla. Z kapsy vytáhl zrcadlo a rozbalil ho. Držel ho v dlani, bylo to poprvé, co se do něj podíval od té chvíle, co mu ho Hermiona dala. Viděl Snapea jít chodbou, stejným způsobem jako obvykle. Rychlým krokem s černým pláštěm vlajícím za ním. To nebyl způsob chůze člověka, který se rozhodl skončit s životem, to musel uznat. Ale Snape nebyl obyčejný člověk.

Ruce mu klesly do klína a opřel se o opěradlo křesla.

Musím ho sledovat, zamračil se, musí tu být ještě něco dalšího, co bych mohl udělat. Pošlu dopis Brumbálovi. Ano, to musím udělat. Ale řeknu mu co? Zamračil se ještě víc. Potřebuji víc informací. Dneska budu Snapea pozorovat, promluvím s ním a zjistím toho víc. Večer potom napíšu Brumbálovi dopis, i když nebudu vědět víc než to co teď.

 

Pozoroval Snapea v zrcadle v průběhu dne. Severus si zcela otevřeně rovnal některé věci a jiných se zbavoval, ale to pro něj bylo úplně běžné, musel si Lupin přiznat. Sklad lektvarů byl v bezvadném pořádku, jako vždy.

 

Lupin dokonce překousl svůj pocit viny a sledoval ho i v jeho pokoji, přestože tam se obraz stal velmi nezřetelný. To byl bezpochyby důsledek velmi složitých ochranných štítů, které Snape měl kolem svých pokojů. Pokud by se Lupin pokoušel dívat na něj jinde než v Bradavicích, nepochyboval, že by vůbec nic neviděl. Ale i když byl obraz nezřetelný, mohl vidět, že Snapeovy pokoje byly skoro stejně prázdné jako jeho vlastní. Dokonce i deska stolu byla prázdná, žádné papíry jen standardní vybavení jaké měly všechny stoly v Bradavicích. V policích bylo pár knih a byly poskládány na jedné straně. Jako by tam byly z nějakého důvodu k něčemu připravené. Lupin se pokoušel přečíst tituly, nebo je identifikovat podle jejich barvy a vzhledu, ale obraz byl příliš nezřetelný.

 

Pak tu byla kovová truhla u stěny. Víko bylo otevřené a Remus pozoroval, jak do ní Severus ukládá věci, ale opět nevěděl jaké.

Lupin konečně odložil zrcadlo, když si Snape sedl k oknu a začal se dívat ven. Obraz musel být magický - protože Severusovy pokoje byly ve sklepeních stejně jako zmijozelská kolej. Lupin se pokoušel podívat na co se Snape dívá, ale zrcadlo mu ukázalo jen nerozpoznatelný vír.

Možná dvě zařízení pro daleké vidění se navzájem ruší. Přemýšlel na co Severus myslí. Vsadím se, že na ten čaj nepřijde. Chytím ho tedy u večeře. Co když, ale na večeři nepřijde? Pak za ním půjdu do pokoje.

Snape, ale na čaj odpoledne přišel. Zrcadlo Lupina varovalo. Nedíval se do něj, lehce dřímal v křesle, ale měl zrcadlo stále v ruce. A také cítil, že se Snape blíží. Rychle ho zabalil a strčil do kapsy. Předstíral, že se dívá z okna, když se Snape ukázal ve dveřích.

"Severusi." Usmál se na něj Lupin. "To už je čas na čaj? Dej mi chvilku a postavím na něj."

"To není třeba." Oznámil mu Snape zatím co si sedal do svého obvyklého křesla. "Dovolil jsem si ho objednat v kuchyni i s občerstvením. Nejedl jsem od snídaně. Doufám, že ti to nevadí."

 

A náhle se vprostřed pokoje objevil skřítek s tácem, položil ho na stůl a v mžiku byl opět pryč. Lupin naplnil šálek a podal ho spolu s talířem Snapeovi, předtím než obsloužil sebe.

"A co máš tak najednou pořád na práci?" zeptal se Lupin.

Snape usrkával svůj čaj, pak opatrně položil šálek na talířek. Protahuje to, přemýšlí, jak mi odpoví. Proběhla myšlenka Lupinovi hlavou.

Snape se zamračil. " Myslím ... " na moment se odmlčel. "už jsem ti řekl, že zamýšlím opustit Bradavice, abych mohl cestovat."

"Ano řekl."

Snape si opět usrkl čaje. "Myslím, že odejdu již brzy."

Lupin zůstal zticha. "Myslel jsem,... doufal, že zůstaneš do konce léta."

Snape zavrtěl hlavou. "Ne. Je načase, abych odešel. Tohle místo mi nepřipomíná nic dobrého. Budu rád, když ho opustím." Během toho co to říkal, se podíval na Lupina.

"Oh. Je mi líto, že odcházíš. Budeš mi chybět." Opatrně poznamenal. "Jak dlouho ještě zůstaneš?"

Snape pokrčil rameny. "Už ne moc dlouho." Opět se na Lupina podíval. "Vzpomínáš, řekl jsem ti, že pro tebe mám nějaké knihy."

"Ano." Odpověděl Lupin. "Abych ti je uschoval, než se vrátíš." Vyzývám tě, aby ses mi díval do očí, když na tohle budeš odpovídat. Ty Lháři. Pomyslel si.

Ale Snape jednoduše sklopil zrak ke svému čaji. "Ano." Pak se opět podíval na Lupina. "Donesu ti je někdy během zítřka. Bude to v pořádku?"

"Samozřejmě." Odpověděl mu Remus. "Můžu s tebou počítat, že přijdeš ráno na čaj?"

Snape zaváhal a pak kývl. "Možná, pokud nebudu něco vyřizovat."

"Nějakou tu věc, z těch všech věcí, které musíš udělat, než odejdeš?" Lupin to zkoušel, ale nemohl zabránit tomu, aby jeho hlas nezněl rozmrzele.

Snape se na něj ostře podíval. Pak mu tvář zjemněla a kývl.

"Mám neuvěřitelně mnoho věcí, o které se musím postarat, předtím než budu moci pomyslet na odchod." Opět se podíval přímo na Lupina, když to říkal.

Já jsem jednou z těch věcí. Pomyslel si Lupin.

 

Lupin postavil šálek.

"Severusi tak jsem přemýšlel," řekl. "mám ve svém domě jeden volný pokoj. Nevím, kdy se vrátíš, ale u mě jsi vždycky vítán." Díval se opatrně na Snapea, když to říkal. Snape seděl velmi napjatě a Lupina to povzbudilo, takže pokračoval.

"Vím, není to moc, ale jsem ve tvé společnosti rád a až opustím Bradavice, budu se cítit dost osaměle." Snape se nehýbal, jen poslouchal. "Udělal bys mi laskavost, víš. Vždycky se hodí mít poblíž čaroděje, který neztratí moc během úplňku, tak jako já."

Snape se stále nepohnul. A Lupin ho sledoval a čekal. Konečně se Snape v křesle trochu pohnul.

"Možná by se ti nelíbilo mít mě stále kolem sebe."

"Tady se mi to líbí. To spíš budeš mít dost ty mě, ale vždycky by ses mohl zavřít do pokoje."

Snape se opět nehýbal.

 

Pak se v Snapeových očích cosi změnilo, jako by přes ně přelétl mrak a jen na zlomek vteřiny v nich bylo něco neuvěřitelně smutného. Pak jeho oči ochladly a vzdálily se.

"Budu o tom přemýšlet." Řekl, ale Lupin věděl, že už se rozhodl proti tomu.

 

Později spolu šli na večeři. Snape se choval normálně, dokonce vypadal, že je v lepší náladě. Jistě, už se nemračil tak často jako obvykle a to ani na Harryho a jeho přátele, když se bouřlivě smáli u stolu. Také Snapeova chuť k jídlu se zdála lepší, i když se nevyrovnala Lupinovu vlčímu hltání. Lupin se je po večeři snažil dostat zpět k němu do pokoje, ale Snape zavrtěl hlavou a odmítl.

"Dnes večer ne, děkuji." Otočil se a směřoval do sklepení. Lupin kývl.

"Uvidíme se tedy zítra při čaji. Můžeš pak přinést knihy."

Snape přikývl, jak odcházel.

"Ano, donesu ti knihy zítra." Řekl a pak zmizel za rohem.

 

Lupin se zamračil a vydal se přímo do sovince . Sice vůbec nevěděl kde je tyto dny Brumbál, ale dobrá sova ho jistě najde. Napsal vzkaz a připevnil ho hezké houkající sově k noze a pozoroval na noční obloze, jak odlétá.

Sedl si v pokoji a díval se do zrcadla, ale to bylo ještě zamlženější, než předtím. Mohl rozpoznat jen tmavou postavu uprostřed zrcadla obklopenou šerem, které bylo jen o pár odstínů světlejší než úplná tma.

Už zase rozšířil ochranu, nebo na něj jeho štíty nějak reagují. Konečně odložil zrcadlo na stolek vedle postele, lehl si a zhasnul světla. Přesto stále nemohl usnout. Do zítra je všechno v pořádku - opakoval si - a Brumbál se zítra určitě vrátí. Všechno je v pořádku. Slíbil, že se zítra sejdeme. Slíbil, že mi zítra donese knihy - říkal mu hlas v hlavě - ale to může udělat, aniž by mě viděl.

Lupin se posadil na posteli.

Severus mi slíbil, že si se mnou dá ráno čaj. Ne, - neslíbil - odpověděl mu hlas v hlavě - řekl "možná". Lupin se natáhl k nočnímu stolku a neuklidnil se, dokud v ruce nesevřel zrcadlo. Svíral ho pevně v dlani.

Pro teď.

Lehl si zpátky, v ruce stále svíral zrcadlo.

Nechám si ho tady u sebe, nenechám ho na stole. Budu ho držet a nepustím. Dýchal nyní uvolněněji a zavřel oči. Ruku, která svírala zrcadlo, měl položenou na prsou.

 

Zvonění ho okamžitě probudilo. Věděl přesně co to je.

Zatraceně Severusi. Otevřel oči. Bylo stále brzo, oknem bylo vidět, že obloha se teprve měnila z černé na šedivou.

"Lumos!" zvolal, pokoj se rozjasnil. Přidržel si zrcadlo před tváří - stále mu zvonilo v ruce. Bylo vidět malou postavu Snapea, nyní jasněji bez rozmazání štíty v jeho pokoji. Temnou postavu ve světle předúsvitu. Stín obklopený stíny. Lupin kolem něj viděl stromy jako by byl v lese. Snape se díval na něco před sebou a Lupin posunul obraz v zrcátku, aby to také viděl. Snapeova postava zmizela. Lupin uviděl víc stromů a keřů, jak jejich obrazy probíhaly zrcadlem. Pak se obraz zastavil. A skrz stromy a nad nimi uviděl ohromnou horu. Její temný obrys zřetelný na pozadí nebe v barvě blížícího se úsvitu.