Madurare 019

26. 06 2011 | 19.34

CAMBIARE PODENTES - MADURARE

Autor : Jordan Grant

Překlad : Hajmi 50

Kapitola 19

Miláčkové, moc se omlouvám, ale tentokrát jsem nestihla odpovídat na vaše komentáře. Mám teď trochu rodinné a zdravotní – spíš se dá říci zubní – potíže a tak doufám, že mi to odpustíte. Koncem příštího měsíce by se mělo všechno uklidnit a tak se potom určitě polepším. Věřte, že vaše komentáře všechny čtu a moc si jich vážím. Dávají mi skutečně sílu pokračovat a jsou pro mě pohlazením a sluníčkem.

Děkuji za ně: Gleti, Mononoke, Donně, Zuzaně, Nixerwil, Symphony, Bacílkovi, Clare, Severině, Lady Corten, Eliss, Marci, Eliotíkovi, Máje, Nade, Salazaret, Grid, Slimčíkovi, Saskyi, Nerle, Mambičce a Asezce. - Tak a teď vás nechám číst.

Kapitola 19

Neděle 16. srpna, 1998 - 20:36

Severus přejel prstem po hřbetech knih vystavených na polici, a přenesl pohled na Harryho pohodlně svinutého v křesle. Po jeho návratu z Bradavické ošetřovny domů, probíhal jejich život jednotvárně a klidně.

Dokonce si zavedli svou vlastní novou tradici – přestože už Harry měl dostatek sil, aby udržel knihu, Severus mu po večerech četl. Bylo to něco, čemu se mohli věnovat společně. Rozptýlení, které jim umožňovalo zbavit se tísnivého mlčení, nebo dalších Harryho poznámek, kterými dával najevo, jak je ve svém novém životě nešťastný.

Jenže takové večery... Ne, tak si je Severus nepředstavoval, když v několika posledních dnech před ceremoniálem přemýšlel o svém budoucím životě s Harrym.

V jeho snech tyto večery byly plné dotyků a objetí. Viděl v nich Harryho pod sebou, jak nemůže slastí popadnout dech, jak ho prosí, aby nezastavoval a pokračoval silněji, rychleji...

Místo toho... odloučenost a chlad. Ani náznak něžného pohledu, nebo polibku. A odkud by taky mohl přijít?

I kdyby na to byl Harry připravený – o čemž Severus hluboce pochyboval – bylo by to stejně jedno. On přece nemohl udělat první krok. A Harry svým nekonečným nářkem na téma otroctví lektvaristu jen utvrzoval v rozhodnutí, nic nepopohánět.

Severus se otřásl, když si představil, že by se pokusil k mladíkovi přiblížit. Harry by jeho polibky stoicky snášel – nebránil by se. Podřídil by se mu – ale nenáviděl by každý okamžik té chvíle.

Ne! Takové podřízení Severus nepotřeboval.

Harry musí sám projevit iniciativu. Musí ho políbit, jako první.

Severus byl striktně rozhodnutý čekat, a nezáleželo na tom, že ho někdy jenom samotný pohled na mladíka nutil trpět. A nejenom fyzicky – i když v poslední době fyzická bolest se stále častěji dostávala do popředí.

Cítil bolest v srdci, když vzpomínal na několik nocí před osudným dnem, ve kterém Harry nasedl do vlaku a odjel do Londýna.

Přál si znovu uslyšet Harryho nesmělé *mně se líbí frotáž... *.

Merline, dal by cokoliv za obyčejný příkaz * vykuř mě! *. Vzpomínal na jejich rozhovor během rituální koupele o tom, jestli Harry ve skutečnosti dokáže vzít do úst jeho penis až ke kořenu.

Severus to byl téměř schopný doopravdy cítit, natolik byly jeho fantazie reálné.

A co ve skutečnosti dostal?

Podrážděnou společnost Harryho, který se od něj každou noc v posteli odvracel. A každé ráno odpovídal *Ne*, na jeho návrh společné sprchy.

Nejhorší na tom bylo, že Severus mladíkovi dobře rozuměl. Chápal, proč se cítí deprimovaný a utlačený, a co se skrývalo za jeho výbuchy zlosti pro sebemenší důvod.

Ano, chápal to, ale nedokázal se s tím smířit.

Staral se o Harryho a byl připravený vyjít mu jakkoliv vstříc, jen aby se cítil lépe. Ale přes to všechno byly chvíle, kdy měl chuť mladíka chytit a pořádně s ním zatřást.

Možná by Harryho nálady snášel trpělivěji, kdyby ho stále nemučily myšlenky na sex.

Od ceremoniálu uběhly dva měsíce, a jestli Severus od té doby něco získal, pak to bylo výhradně z krajní nutnosti. Jen jedenkrát byl s Harrym a to jen proto, že bylo potřeba, předat mu ten malý kousek síly.

A navíc, museli se uchýlit ke Compulsiu, aby to dokázali udělat.

Severus nad tou vzpomínkou potřásl hlavou.

Bylo to odporné – jiné slovo pro to neměl.

Žádné něžné pocity. Žádné horké dotyky – ani jeden z nich se vůbec nepokusil předstírat, že cítí alespoň nějakou vášeň. S koupenými chlapci-prostituty, které si občas bral, to bylo lepší.

Ze sexu s Harrym žádné potěšení neměl. Fyzické vybití – možná, ale jinak...?

Ta noc byla skutečný horor a Severuse trápilo i to, jak dlouho mu trvalo, než vyvrcholil.

Chtěl to mít co nejdřív za sebou, aby mohl mladíka uvolnit ze zaklínadla. Ale když viděl, jak zatíná prsty do prostěradla a zcela zřetelně se ze všech sil vzpírá – dokonce vzrušit se bylo složité, natož dosáhnout orgasmu.

Severus si přál, aby všechno bylo jinak.

*Snažil se*... povzdechl si v duchu lektvarista – * asi by se dalo říci o vztah, co nejvíc podobný manželství *.

K čemu jinému by ho mohl přirovnat. Bylo lhostejné, že Cambiare Podentes přinutilo Harryho, aby byl ve všem závislý na Severusovi. Manželské svazky sjednané příbuznými, byly často nerovné.

To ale neznamenalo, že zákonitě musely být nešťastné.

Jenže bylo zřejmé, že v jejich situaci v žádném případě o štěstí nemohla být řeč.

Harry byl v hluboké depresi, a Severus dobře věděl, že ať bude říkat, nebo dělat cokoliv, mladíkovi to stejně bude jedno.

"Něco určitého?" -zeptal se Severus, když sundal knihu s police. Podíval se, co drží v ruce a jen stěží zadržel povzdech. Další díl Thomase Hardyho. Na co vlastně myslel?

*Možná * – kmitla se mu hlavou jízlivá myšlenka, – *na to, že Harrymu je beztak lhostejné co čte*.

A mladík jakoby tu myšlenku zaslechl, odpověděl:

"Co chceš."

Tohle pro Severuse znamenalo problém. Byl ochotný číst třeba o marťanských princeznách, jen kdyby Harry projevil alespoň trochu zájmu. Přesto vrátil Hardyho na místo a pustil se znovu do prohlížení obsahu polic.

V krbu zahučely plameny a v nich se objevila Albusova hlava.

"Severusi?"

Lektvarista máchnutím ruky pozval ředitele dál.

Albus na vteřinu zmizel z krbu, ale v příštím okamžiku vkročil do pokoje a setřásal z pláště saze.

"Skvělý, skvělý večer. Co říkáš, můj chlapče?"

*Nic moc*. pomyslel si Severus.

"Ne tak špatný." -řekl nahlas.

Albusovo obočí překvapeně vzlétlo, ale tvář mu dál zářila teplem a dobrosrdečností.

"Oh. Ve skutečnosti jsem se ptal Harryho." -přivolal si Albus nejbližší křeslo a posadil se tváří k mladíkovi.

"Jak se daří?"

"Fantasticky." -odpověděl Harry, aniž by se snažil skrýt jízlivost.

"Přišel jste si poslechnout pohádky na noc?"

"Cože?"

Severus si přistavil své křeslo vedle, posadil se, pečlivě si urovnal plášť a teprve potom promluvil.

"Zdálo se mi, že se ti líbí, když ti čtu nahlas."

Harrymu zrudly tváře.

"Líbí. Neposlouchej mě, nemám náladu."

"Och." Albus se odmlčel, jakoby si rozmýšlel následující krok, a potom zajel rukou do kapsy svého růžového hábitu.

"Hm... vypadá to, že mi došly citronové bonbóny. Tak možná malinové dražé?"

Harry lehce zvýšil hlas.

"Severusi, smím si vzít malinové dražé?"

Podle tónu mu ani tak nešlo o toto pohoštění. Jen prostě potřeboval znovu poukázat na své postavení, stejně jako to neustále dělal v posledních dnech.

Albusovo husté obočí se stáhlo nad smutnýma modrýma očima.

"Ó, jsem si jistý, že taková drobnost nepotřebuje zvláštní povolení, Harry."

"Severusi, smím si vzít draže?"

Lektvarista hodil na mladíka mrzutý pohled. Takové chování ho začínalo vytáčet.

"Harry, už jsme o tom mluvili. Ale jelikož jsi mě podle všeho minule neposlouchal, zopakuji ti to znovu. Ano, dávám ti své neodvolatelné povolení teď i v budoucnosti přijímat jako dárek tolik cukroví, kolik budeš chtít a také všechno ostatní, co ti bude nabídnuté. Je ti to teď jasné?"

"Mladík se zašklebil.

"Velmi děkuji. Ale můžeš teď zaručit, že tě zaklínadlo správně pochopilo?"

Bohužel, tato připomínka zdaleka nebyla tak nesmyslná.

Albus vytáhl ruku z kapsy a potřásl hlavou.

"Nu což, možná tě bude zajímat něco jiného. Vzpomínáš si na žádosti o funkci učitele obrany?"

"Ach, nezbylo než zaměstnat Umbridgeovou,"-zamumlal Harry. - "Nic horšího to už nemůže být."

"Harry!"

"Och promiň, Severusi. Ano, nedovol mě dělat poznámky. Nesmím přece zapomínat, že nejsem plnohodnotná osobnost a nikdy jí nebudu... "

Lektvarista stiskl zuby.

"Nemluv hlouposti. Jsi plnohodnotný dospělý člověk."

"Potom mě přestaň napomínat, jak mám mluvit." -Harry narovnal záda. -"Dospělý, jistě! Když si ani nemohu sám najít práci!"

V Albusův hlas zněl stroze.

"Harry, nikdo z přítomných nepokládá tvůj osud za snadný. Ale my se snažíme dělat všechno, co je v našich silách. Tobě se tvá budoucí práce nelíbí?"

Harry podrážděně pokrčil rameny.

"Samozřejmě, líbí. Ale přál bych si mít možnost vybrat si sám, co budu dělat."

"A co by sis vybral." -zeptal se Severus a nahnul se kupředu. S prsty zaťatými do opěradel křesla, celý jeho postoj vyjadřoval krajní napětí.

"Obranu a famfrpál." Harry si zajel prsty do vlasů a rozcuchal si je ještě víc.

"Takže si vlastně nemám nač stěžovat, já vím..." - podíval se Albusovi přímo do očí. "Promiňte, pane. Vyřešil jste to všechno dobře. Zvlášť s famfrpálem. Je to důvod, proč jsem v Bradavicích, takže si lidi nebudou klást otázky. Zkrátka děkuji."

"Ó, to nestojí za řeč, přestože se obávám, že jsi chytil hůlku za nesprávnou stranu." -pronesl měkce ředitel.

"Na to přišel Severus... Napadlo ho, že by ti mohl poskytnout možnost učit a požádal mě, abych se obrátil na školní radu s otázkou zřízení nové funkce."

"Ano, to jste mi už říkal."

"Ale právě Severus trval na tom, aby se tvé povinnosti neomezovaly jen na čistě akademické hodiny uvnitř hradu."

Severus by nejraději staršího kouzelníka uškrtil, když se k němu nečekaně obrátil Harry, blýskl pohledem a ostře se zeptal.

"Ale ty jsi říkal, že nápad zlepšit přípravu famfrpálových mužstev, patří řediteli?"

"Hm, opravdu si myslím, že to je potřeba – takže to je správné." -přikývl Albus. - "Nicméně to byl Severus, kdo mi připomněl moje poznámky a spojil je s tvou situací."

"Oh,..." -podíval se znovu Harry na ředitele.

"Tak co jste mi chtěl ohledně obrany říci?"

Albus se vřele usmál.

"Byl jsi příliš nemocný, aby ses mohl zúčastnit pohovorů, jak jsme spolu plánovali, takže jsem to musel udělat sám. S velkou radostí ti teď mohu oznámit, že máme nového profesora obrany. David Bryerson – pamatuješ si na jeho žádost? Jeden z nejlepších kandidátů."

"Ano, působivý dotazník." -kývnul Harry.

"Je mi líto, že jsem vám nemohl pomoci. Moc jsem chtěl."

"Ochotně bych počkal na tvé uzdravení, ale bylo by to nečestné vůči žadatelům, nechat je čekat ještě déle."

Albus vstal a pokračoval s neklidným pohybem ruky.

"Pan Bryerson přijel dnes v poledne. Už se stěhuje do hradu, přijel dřív, aby mohl sestavit učební plán a začít připravovat třídu. Tvé oficiální povinnosti samozřejmě začínají až v září, ale pokud se chceš seznámit s kolegou už teď, budu jen rád."

"Ano určitě se musíme setkat. Škoda, že jsem se k rozhovoru nedostal. Chtěl jsem se ho zeptat, co čeká od asistenta, ačkoliv se ho mohu zeptat zítra."

Povzdechl si Harry a na tváři se mu znovu objevil hořký výraz.

"I když, jakoby záleželo na tom, co čeká? Vždyť mě nemohou propustit..."

"Jestli nebudeš pracovat pořádně, klidně mohou." -Severus se nedokázal ovládnout, ta slova se z něho vydrala proti jeho vůli. Také vstal z křesla připravený vyprovodit Albuse.

"V takovém případě samozřejmě vzniknou otázky, z jakého důvodu zůstáváš na hradě."-dodal.

Harry sebou trhnul.

"A co když se řeči přesto objeví? Myslíš, že si mě budou studenti vážit, pokud zjistí, že jsem sexuální otrok?"

Tentokrát Severus nezačal Harryho napomínat, za zbytečnou otevřenost v přítomnosti Albuse, přestože by si přál, aby projevil trochu víc rozvahy.

"Harry, když nás osvobodíš od Voldemorta, celý magický svět bude vůči tobě mít takový dluh, že jenom samotná tvá přítomnost bude u studentů vzbuzovat zbožňování a úctu." -s lehkým úsměvem pronesl Albus.

"A to, co by se mohli dozvědět o tvém osobním životě, nebude mít vůbec žádný význam."

"Jenže já nenávidím, když v mé přítomnosti lidé, zvedají oči obdivem."

"Samozřejmě, to vím. Ale obávám se, že tomu neunikneš."

Albus kývnul Severusovi, přešel ke krbu a bez dalších zbytečných slov opustil sklepení.

Harry nějakou chvíli zíral na prázdný krb, ale pak sebou trhnul.

"Jdu se vykoupat."

S těmi slovy vyšel z obývacího pokoje a Severus zůstal sám.

Kdyby byla jiná situace, mohli by se vykoupat společně.

Bohužel byla přesně taková, jaká byla.

Středa - 19, srpna 1998 - 15:59

Harry zvedl ještě jeden kamínek a hodil ho do jezera.

Ozvalo se hlasité *žbluňk* a do vzduchu se rozstříkly drobné krůpěje. Harry se díval na kruhy rozbíhající se po hladině a vzpomínal na jiné časy, kdy tu býval. Šťastnější. Bezstarostnější, když si nemusel s ničím dělat starost...

No dobře, když má být poctivý – jeho život nikdy nebyl obzvlášť bezstarostný. Ne od té doby kdy zjistil, že při zaslechnutí jeho jména, všichni kolem na něho zevlují, jako na nějakou podivnost – což pro něj byl vždycky důvod k vážnému znepokojení.

Ale přesto – dřív mohli stát s Ronem na tomto místě, házet kamínky do vody a tlachat, jakoby žádné problémy neexistovaly.

Mladík zdvihl další kámen a hodil ho oběma rukama do vody.

Možná právě v tom spočíval rozdíl mezi dítětem a dospělým. Teď své problémy nemohl jen tak pustit z hlavy. Nemohl se tvářit, že neexistují. Problémy jako ty kameny padly do jeho duše a ležely na jejím dně, kam se potopily.

Alespoň že Bryerson se mu zdál docela normální.

Harry zašel do kabinetu obrany, hned v pondělí.

Ve skutečnosti by seznámení s radostí odložil o několik dnů, ale když tak přemýšlel – od svých narozenin byl výlučně na ošetřovně, nebo v Severusových pokojích. Správněji řečeno – skrýval se. Harry věděl, že to není dobré, ale představa úkrytu před celým světem za tlustými zdmi sklepení, vypadala krajně atraktivní.

Nicméně si uvědomoval, že je potřeba zvednout hlavu a jít dál.

Neměl právo stát se založenýma rukama a vzdávat se.

Ano, nastal čas podívat se osudu do tváře. Životu v postavení otroka.

Ale o tom Bryerson neví.

Jen Albus, Poppy, Ron, Hermiona, dvojčata, Artur Weasley a Severus.

Seznam se neustále rozrůstal a to nemohlo Harryho nerozčilovat. Přesto doufal, že další jména na seznam nepřibudou tak brzo.

"Pane Pottere,"-přivítal ho Bryerson , jakmile Harry překročil práh učebny, kde nový profesor lehkými pohyby hůlky rozbaloval velkou hromadu knih.

Podíval se sice na Harryho jizvu, ale jméno vyslovil úplně klidným tónem, jakoby setkání s Chlapcem-který-přežil, nebylo tak důležitou událostí v jeho životě. To bylo dobrým znamením a Harrymu bylo hned na duši lépe.

"Profesore Bryersone,"-podíval se Harry na krabice rozestavěné po lavicích.

"Patrně už víte, že budu vaším asistentem? Ehm... mohu vám pomoci vybalovat?"

"Oh, děkuji, ale to není nutné. Tvoje prázdniny ještě neskončily a já tě nechci zatěžovat předčasně."

Když se Bryerson otočil, aby cosi zkontroloval ve svém zápisníku, Harry uviděl, že mužovy téměř do pasu dlouhé tmavě-kaštanové vlasy, jsou stažené do ohonu a svázané vyšívaným proužkem kůže.

"Ale pokud nejsi proti a zůstaneš si se mnou na chvíli povídat, tak mi čas uběhne rychleji. Jestli jsem správně pochopil ředitele – letos jsi ukončil školu?"

Harry přikývnul.

"Asi budete chtít slyšet, co jsme probírali v každém ročníku, nebo něco takového?"

"Ano, to by velmi pomohlo. Ředitel mi neřekl nic určitého, kromě toho, že vyučování obrany bylo plné zmatku a výkyvů."

"Ano, ani jeden profesor se nezdržel déle než rok." Harry horečně přemýšlel, co dalšího by měl říci. Jestli začne se stížnostmi na předcházející učitele, tak se sám v očích nového profesora shodí. Bryersona napadne, jak asi bude později Harry pomlouvat jeho.

"Samozřejmě, někteří byli lepší a jiní horší. Ale před několika lety jsme měli zajímavý kurz obrany proti temným stvořením."

Bryerson se pozorně zadíval na Harryho a v jeho očích se odrazilo porozumění.

"Oceňuji tvůj takt, Pottere, ale ředitel mi už vysvětlil, že vyučování obrany bylo tak zanedbané, že jsi musel samostatně začít učit studenty mimo normální hodiny."

"Oh,"-Harry nečekal, že o tom Bryerson bude vědět. - "Hmm... no trénovali jsme, ale byla to skupinová výuka, ne že bych je učil jenom já sám."

Bryerson se lehce vyhoupl na kraj stolu a gestem vyzval Harryho, aby udělal to samé.

"Musím přiznat, že ze začátku mě novinka o asistentovi moc nepotěšila, ale když jsem slyšel, že už sis zkusil vyučování a dosáhl určitých úspěchů, pomyslel jsem si, že by to nemusel být tak špatný nápad."

"No já nevím, nakolik úspěšní jsme nakonec byli..."

"Dostatečně dobří na to, abyste se dokázali ubránit starším a víc zkušeným čarodějům. A Temným k tomu."

Harrymu připadalo, že to bylo už strašně dávno, a nestálo to tedy ani za zmínku.

Ale když na to přišlo, tak něčím se pochlubit mohli.

Jenže Síriusova smrt, setřela veškerou radost z vítězství a Harry neměl pocit, že by tu noc na ministerstvu dosáhli čehosi důležitého.

Mladík naklonil hlavu a zvědavě se podíval na staršího společníka.

"Proč jste nechtěl mít asistenta? Obával jste se, že vám budu jen překážet?"

Bryerson si propletl prsty.

"Ne, nic takového. Prostě..." -trochu snížil hlas a naklonil se kupředu. - "když mám být upřímný – předtím jsem nikdy neučil, takže teď jsem hrozně nervózní. Pořád mě mučí představa, že před studenty něco zkazím. A když ještě i můj asistent uvidí, jaký jsem pitomec, bude to znamenat naprostý propadák."

Harry nedokázal zadržet smích.

Během okamžiku se odstup mezi ním a novým profesorem prudce zmenšil.

"Já jsem také nervózní." -přiznal se.

"Ale je to hlavně kvůli tomu, že většina studentů přišla do Bradavic ještě v době, kdy jsem se tu také učil. Zdá se mi, že pro ně bude složité, vidět ve mně někoho jiného, než jejich starého kamaráda. Ale vy tenhle problém mít nebudete."

"To je jedno, stejně bych si přál, abych byl minimálně o deset let starší." -pokrčil rameny Bryerson.

"Je mi jenom dvacet pět."

Harry malou chvíli váhal, jestli to má říci, ale nakonec se rozhodl, že na tom nic špatného nebude.

"Jste starší, než někteří jiní učitelé na začátku své kariéry. Například Severus Snape. Jsem si jistý, že byl mladší, když přišel do Bradavic jako učitel."

Bryerson zamrkal. Zjevně se snažil pochopit, o kom je řeč.

"Kouzelné formule, ne?"

"Lektvary."

"Ah." -pousmál se muž. - "Nikdy jsem v lektvarech nevynikal."

"Já také ne."-Harry se také ušklíbnul. Poprvé za spoustu dní se cítil lehce a svobodně.

"Takže vy jste ukončil Bradavice ještě před mým příchodem?"

Dřív než dořekl větu, si Harry uvědomil, že se zmýlil, protože Bryerson neznal Severuse. Přesto se nový profesor ukázal jako dostatečně taktní, aby nepoukázal na očividnou chybu.

"Ne. Rodina mojí matky žije ve střední Evropě. Ona navštěvovala Kruval a trvala na tom, abych tam také studoval." - Bryerson znovu pokrčil rameny. - "Napřed se mi to nezamlouvalo a celou dobu jsem protestoval, ale když se v současné době podívám zpět myslím, že to byla dobrá příležitost seznámit se s příbuznými na kontinentu."

Harry přikývnul. On by také neodmítl příležitost seznámit se svými příbuznými, z otcovy strany.

"Když jsem ukončil školu, rozhodl jsem se odejít za oceán, a zůstat několik let v Americe, abych pokračoval ve vzdělávání."

"Oh, Harvard?" -byla to jediná americká universita, na které jak Harry slyšel, bylo magické oddělení.

"No to je pro mě příliš elitní. Ale strávil jsem hodně měsíců v prérijních státech a přebíral zkušenosti šamanů. Poznal jsem různé kmeny. Fascinující materiál. Jsem přesvědčený, že by se britští kouzelníci od nich mohli leccos naučit."

To vysvětlovalo vyšívaný kožený pásek, kterým byly svázány vlasy muže. Podle vzhledu byl vyrobený indiány.

Harry si byl jistý, že jeho další otázka bude znít hloupě, ale nedokázal se nezeptat.

"Hmm... v Disneylandu jste patrně nebyl?"

"Byl, dvakrát." –Bryersonův úsměv byl naprosto nakažlivý. -"Je to prostě ohromné. Je nemožné uvěřit, že to mudlové všechno dokázali udělat bez magie."

"Vždycky jsem si tam chtěl zajet."

"Tak jeď, vždyť ti nic nebrání? Dostat mezinárodní přenášedlo není žádný problém."

*Je toho moc, co mi brání*,-pomyslel si Harry a jeho dobrá nálada se okamžitě vypařila.

Severus řekl * ne *. Doopravdy řekl * zatím ne * ale ve skutečnosti to vyšlo nastejno.

"No tak... smím vám pomoci s vybalováním?"

"Nech to být. Musím si to udělat sám. Nemám dobrou paměť, a když si rovnám věci na místa sám, lépe si zapamatuji, kde co leží. A jak jsem říkal, máš prázdniny."

"I když tady samozřejmě není žádný Disneyland." - suše utrousil Harry.

"Rozumím. Nuda."

Nejenom nuda... Prostě spoustu času strávil mezi čtyřmi stěnami – až příliš času se díval na kamenné stěny sklepení. Najednou měl Harry chuť se nakopnout. Co to dělal?

Dobře, tak je otrok. Ano, je to hnusný.

Ale on si to dělal jen horší, když se choval, jakoby ho uvěznili a nikam nepouštěli. Pochopitelně, na začátku byl příliš nemocný, aby znovu začal s procházkami a koupáním v jezeře – nemluvě o létání na koštěti – ale v posledních dnech se cítil skvěle.

"Myslím, že jsem si prostě zatím ještě nezvykl, že jsem tady na hradě, ale už nejsem student." -řekl Harry. Nevěděl, jak jinak vysvětlit, co ho vehnalo do deprese. Nemluvě o tom, že ho to tísní stále.

Bryerson chápavě potřásl hlavou.

"To znám – takový stav nejistoty, kdy teprve začínáš přemýšlet o budoucí kariéře a stále probíráš různé varianty. A máš už nějaké dlouhodobé plány?"

*Proč bych měl? *-pomyslel si Harry. -* Všichni už dávno všechno naplánovali za mě. *

Harry tu myšlenku okamžitě zahnal. Jestli se znovu začne motat kolem dokola, tak určitě půjde a zabarikáduje se ve sklepení, aby už nikdy nemusel vyjít ven.

"Vlastně ne. Asi to budu řešit průběžně."

"To je rozumné. Dobře, kdyby ti zbyla volná minutka, moc bych ocenil ten stručný přehled toho, co jste v obraně probírali v posledních šesti letech."

"Jenom šest? Ale já se učil sedm..."

"Jistě, ale tvoji spolužáci už opustili školu. Spíš mi dělají starost ti, kteří zůstali a už získali nějaké vědomosti od předchozích profesorů."

"Dobře." -Harry znovu přikývnul a snažil se vyrovnat s trpkým pomyšlením na to, že všichni jeho kamarádi se kdoví kam rozletěli a jen on musí zůstat na stejném místě.

Zůstat... ale nezastavovat se.

Nesměl ustrnout, nemohl si dovolit zkostnatět. Musí cvičit, rozvíjet své schopnosti a znalosti.

Musí se učit a pracovat na sobě, aby nakonec Voldemorta porazil.

Nemluvě o tom, že by měl náležitě zvládat povinnosti asistenta učitele Obrany před temnou magií i trenérské povinnosti.

"Hned se pustím do práce. A... já, chtěl jsem se ještě zeptat, jen abych měl nějakou představu – jaké budou konkrétně moje povinnosti? Myslím tím, co budu během vyučovacích hodin dělat?"

"Nejdřív musíme vyřešit, s jakými ročníky mě budeš pomáhat. Jestli tomu správně rozumím, budeš taky trénovat famfrpálové týmy. Takže v každém případě nebudeš moci asistovat ve všech hodinách obrany.

Máš nějaký návrh?"

Jeden návrh měl Harry určitě.

"Raději bych moc nepomáhal se sedmým ročníkem." -řekl a myslel na Ginny. Určitě ji už upozornili, aby se od něho držela dál, ale přesto bude lepší nesetkávat se s ní tváří v tvář několikrát za týden.

"Víte, mnozí z nich jsou moji kamarádi, a já se budu cítit hrozně trapně."

"Předpokládám, že se raději omezíme na první až pátý ročník." - přetřel si Bryerson bradu. - Nebo od prvního do čtvrtého, kdyby ti první varianta zabírala příliš mnoho času. Ukážu ti rozvrh a ty se pak sám rozhodneš. A co se týká tvých dalších povinností, tak to vyřešíme, až začne vyučování. Domluveni?"

Harry se usmál.

Konečně cítil, že se s ním zachází jako s dospělým.

Když o tom teď přemýšlel na břehu jezera, znovu si vzpomněl na to, co ho napadlo hned vzápětí.

*Byl vůbec někdy čas, kdy se mnou někdo jednal jako s dospělým? *

Severus sice vynakládal ohromné úsilí, aby si byli rovni – ale přesto byl příliš dominantní a Harryho svou povahou potlačoval. I když to nebylo těžké pochopit – konec konců znal Harryho, když byl jedenáctiletým chlapcem. Znal ho jako studenta. A teď se Harry stal jeho otrokem.

Ale Bryerson na něj nebude myslet jako na dítě, nebo otroka.

Pro něj je Harry mladý muž, který nastupuje do svého prvního skutečného zaměstnání. Do důležitého postavení. Záviděníhodného postavení.

Asistent profesora na takovém místě, jako jsou Bradavice?

Za jiných okolností by si Harry považoval za čest, kdyby dostal takovou šanci.

Ale získat takové místo jen proto, že tu uvízl, už takovým vyznamenáním nebylo.

Přesto měl v úmyslu snažit se ze všech sil.

Harry soustředěný na tuhle myšlenku se posadil na písčitý břeh jezera a vytáhl z batohu pero a list pergamenu.

Zapisovat vzpomínky na hodiny obrany na takovém místě bylo asi hloupé, ale mladík si chtěl znovu vychutnat teplé paprsky slunce. Chtěl dýchat čerstvý vzduch a cítit, že jeho život má nějaký smysl.

Když Harry začal psát, stále před sebou v duchu viděl otevřenou a srdečnou Bryersonovu tvář.

Pokud nechcete nechat koment, nezapomeňte prosím na hodnocení. Díky.