2. 10 2011 | 23.47
Time out of Place
Autor : Cosmic
Překlad : Hajmi 2003
Kapitola 23 - závěr
Kapitola 23
-
Všechno se mi to teď vrací
-
Všude kolem byla naprostá tma. Na moment se Harry bál, že oslepl, ale pak uviděl své ruce a tak tu myšlenku zavrhnul. Přesto kolem něj byla stále tma a byl sám. Nebo si to myslel.
"Harry?"
Otočil se za zvukem hlasu svého milého a oči se mu rozšířily, když tam uviděl stát Draca.
Úplně zdravého se zářícíma očima. Harry k němu běžel, byl překvapený, jak lehké se mu jeho tělo zdá. Objal Draca. Nemyslel vůbec na nic jiného než na blondýna, kterého objímal. Hladově se políbili. Jejich jazyky spolu zápasily a zdálo se, že Draco vyhrává. Když se od sebe odtáhli, oba těžce oddechovali.
-
"Myslel jsem, že jsem tě ztratil..." mumlal Harry Dracovi do vlasů.
"Říkal jsem ti, že tě neopustím." Odpověděl mu blondýn a objímal Harryho stejně pevně.
"Nikdy mě neopouštěj." Řekl Harry. Pak se rozhlédl kolem nich. "Jsme mrtví?"
"Nevím." Připustil Draco a dodal. "Ale doufám, že ne. Tohle místo je příliš nudný na to, abychom tu strávili celou věčnost."
Harry se na něj na okamžik zamračil, ale v srdci cítil lehkost. Neexistovala možnost, aby byl někdy nešťastný, když byl s Dracem, ať už byli mrtví nebo ne - nebo něco úplně jiného.
Draco ho chytil za ruku a společně vykročili. Harry odhadoval, že šli pár minut – nebyl si tím ale jistý. Klidně mohli jít už celou věčnost.
-
Nezáleželo na tom, jak dlouho šli, kolem nich byla stále tma.
"Haló!" zakřičel náhle Draco do tmy. Neozvala se žádná ozvěna. Popravdě zvuk umlkl, jakmile opustil Dracova ústa. Blondýn nebyl zrovna nadšený tím, že nikdo na jeho křik neodpověděl.
"Tohle je totální nuda." Prohlásil o chvilku později. Harry se na něj usmál a posadil na zem. Byl to zvláštní pocit, rozhodnout se sednout si v téhle tmě. Připadalo mu to jako by na ničem neseděl, protože tma byla pod ním, vedle něj a i za ním.
-
"Tak s tím přestaň." odpověděl Dracovi klidně. "Zrovna teď mě napadá spousta jiných věcí, co bych s tebou tady raději dělal."
Draco se vedle něj posadil a Harry menšího chlapce oběma rukama objal.
"Oh, vážně?" zeptal se stydlivě Draco.
"Jo." Zakřenil se Harry a jejich rty se znovu setkaly. "A, přesně..."
Právě se chystali oba se ztratit jeden v druhém, když je vyrušilo decentní odkašlání.
"Ahem."
-
Odtáhli se od sebe a otočili, aby viděli, co vydalo ten zvuk.
Asi padesát stop od nich – i když si Harry nemohl být jistý, že to byla taková vzdálenost v té tmě – stáli dva mladí muži - a velmi povědomí. Jeden vysoký s tmavými, rozcuchanými vlasy staženými do ohonu s rukama kolem menšího blondýna.
"Ale – vy jste my!" zamračil se Draco.
Harry je nyní, když přistoupili blíž, viděl také.
Byli opravdu jejich zrcadlovou podobou – jejich starších já, ne těch mladších.
Harry si na jejich podobu dvaceti tříletých za ty minulé tři měsíce zvykl a ti dva lidé měli přesně tu.
-
Od vlasů k očím a dál po celém těle, do nejmenší podrobností, jako jizvy na Harryho čele.
"No, je to skoro správně." Řekl druhý Draco s malým úsměvem. "Jsem skutečně ty - o sedm let starší z tvé budoucnosti."
Teprve po tomhle se Harry a Draco na sebe podívali.
Oba se prudce nadechli, když viděli, že jsou zpět ve svých šestnáctiletých tělech. Byli menší, štíhlejší a oběma chyběly delší vlasy a tetování. Harry ale věděl, že to nebude dlouho trvat a oba je budou mít zpět. Ta dvě písmena teď pro ně znamenala velmi mnoho, než aby nebyla na svých místech.
-
"Já vím, že máte spoustu otázek," řekl druhý Harry a přerušil tak Harryho myšlenky. "Ale prosím, nechte nás, abychom vám to rychle vysvětlili, protože nemáme moc času."
Draco se přesto chystal na něco zeptat a tak mu Harry dal ruku na pusu, aby ho umlčel.
Draco se na něj mračil, ale Chlapec-který-přežil, ho ignoroval. Kývl hlavou na své druhé já, aby pokračovalo.
"Byli jste přeneseni do budoucnosti, protože se osudu zdálo, že se vaše přátelství vyvíjí pomalu. Je to těžké vysvětlit, ale stalo se to už mnoho a mnohokrát předtím. Draco a já jsme byli také v budoucnosti, když jsme byli ve vašem věku, aby se naše přátelství vyvíjelo, tak jak mělo."
-
"Stává se to každých sedm let, v nikdy nekončícím kruhu." Pokračoval druhý Draco. "za sedm let budete vy na našem místě a budete dávat svým mladším já to samé vysvětlení a vaše mladší já projdou přesně tím, čím jste právě prošli vy."
Harry a Draco zírali nevěřícně na své starší protějšky. Znělo to zcela jistě jako angličtina.
Řeč, ve které k nim starší Draco mluvil, ale ani jeden z mladších chlapců mu nerozuměl.
"Co se stane teď?" zeptal se Harry po pár okamžicích ticha. Rozhodl se, že možná nemusí všemu rozumět.
"Vrátíte se do svého času." Odpověděl mu druhý Harry. "Nebudete si pamatovat všechno, co se stalo. Nemůžete tak moc znát budoucnost. Vrátíte se do svého času, a pokud si vzpomínám, budete tak trochu zmatení. Budete si, ale pamatovat to, že milujete jeden druhého."
-
"Za sedm let, až se to stane znovu, tak se vám vaše vzpomínky na to, co se všechno v těch třech měsících stalo, vrátí." Řekl Draco. "Stejně jako se vrátily nám."
"Kde jste byli?" zeptal se mladší Draco. "Myslím, když jsme byli ve vašich tělech. Kde jste byli vy?"
Jeho starší já se na něj usmálo.
"Byli jsme tady. Čas v téhle realitě neexistuje, takže nám to připadá, jako bychom tu byli jen pár okamžiků."
Starší Harry se podíval na své mladší já a řekl.
"Teď, vás musíme opustit a vy se vrátíte zpět. Vrátíte se tři dny potom, co jste odešli a probudíte se na ošetřovně. Byli jste ty tři dny v bezvědomí."
"Tuhle naší konverzaci si taky nebudete pamatovat." Řekl starší Draco.
Na jejich překvapené obličeje a Dracova rozzlobeného, hned přidal. "Vzpomenete si na ní za sedm let, až budete na našem místě. My se teď vrátíme do svých těl."
Druhý Harry se na ně znovu usmál. "A mimochodem, gratuluji Harry – chytil si zlatonku."
-
"Hej! Počkejte!" zavolal Harry, ale ti dva se již rozplývali a neodpovídali.
Tak se víc sám sebe než jejich starších protějšků zeptal.
"Přežije Draco?"
Draco se na něj lehce usmál.
"To zjistíme za sedm let, Harry." Řekl a chytil Harryho za ruku.
"Sedm let..." zamumlal Harry.
V jeho hlase nebyla zloba, místo toho se přiblížil k Dracovi a srdce mu v hrudi prudce bušilo. Objali se, aby si oba dodali kuráž a podporu.
"Sbohem Harry, sbohem Draco..." byla to poslední zašeptaná slova, která slyšeli od svých starších protějšků předtím, než úplně zmizeli.
Znovu je obklopila temnota a oni oba se objali ještě pevněji.
-
Jedna část Harryho ten pocit poznala, i když nevěděl odkud. Ten pocit ještě zesílil, když pojednou kolem nich začal vát vítr. Zavřeli oči a soustředili se jen na to, aby se drželi jeden druhého. Síla silnější než cokoliv jiného je od sebe roztrhla. Harry byl náhle v temnotě sám. Neměl, ale čas nad tím přemýšlet, protože něco tou temnotou otřáslo, a jeho prudce oslepilo světlo.
Dál už nic necítil.
-
Harryho bolela hlava.
Natáhl ruku a pokusil se pohnout nohama, ale celé tělo ho bolelo.
Nešťastně zasténal a v příštím okamžiku uslyšel kroky. V ten okamžik měl silný pocit déjà vu, který dokonce ještě zesílil, když někdo řekl.
"Probouzí se!"
Madam Pomfreyová, -poznal ten hlas, protože ho slyšel předtím tolikrát.
"Harry?"
Teď to znělo jako Ron – ačkoliv ne ten, jak mu řekl jeho mozek, na kterého byl Harry zvyklý.
Byl to Ron – jen tak trochu... Nemohl na to přijít.
Pomalu otevřel oči a rozhlédl se okolo. Všechno bylo bez brýlí rozmazané. Brýle? On ještě stále potřeboval brýle? Samozřejmě, že potřeboval, vždycky je potřeboval. Že ano?
-
"Dobré odpoledne, pane Pottere." Pozdravila ho madam Pomfreyová a podávala mu jeho brýle.
Uviděl Hermionu a Rona stát vedle zdravotnice, ve tváři měli starost.
Harry byl zmatený. Hermiona a Ron vypadali přesně, tak jak měli – přesto v ten samý okamžik ne. Byl to stejný zvláštní pocit, jako když slyšel Ronův hlas.
"Předpokládám, že cítíte trochu bolesti," pokračovala madam Pomfreyová. "ten pád byl opravdu ošklivý a já jsem ráda, že se vám a panu Malfoyovi nestalo něco, co by mělo stálé následky. Ten sport..."
Madam Pomfreyová si nepřestávala mumlat o tom, jaký je famfrpál strašný sport, ale Harry ji přestal poslouchat.
-
Pan Malfoy...
Draco...
"Kde je Draco?" zeptal se Harry a jeho hlas mu ve vlastních uších zněl divně. Pokusil se posadit, ale Hermiona mu položila ruku na rameno a držela ho dole.
"Je támhle." Odpověděla mu a ukázala na postel vedle té Harryho. "Je stále v bezvědomí. Stejně jako už tři dny."
"Byli jste v bezvědomí tři dny."
Kde jen ta slova už slyšel předtím? Zdálo se to vzdálené, jako v nějakém snu.
-
Ale jeho city k chlapci na posteli vedle něho, byly všechno jen ne sen. Byly silné a nové.
Harry věděl bez pochyb, že Draca miluje.
Očekával, že tím bude znechucený, ale necítil nic jiného než hřejivý pocit v srdci. Něco mu říkalo, že už jednou velmi tvrdě bojoval o to, aby mohl s Dracem být – ačkoliv si to nepamatoval, protože to byl další sen – a že už to znovu dělat nemusí.
Tentokrát, když se pokoušel posadit ho Hermiona nezadržela.
-
Postavil se a na nejistých nohách přešel k posteli kde Malfoy – ne, kde Draco – ležel.
Točila se mu hlava a on přemýšlel, jestli omdlí. Přesto se mu podařilo dojít k němu.
Chlapec na posteli byl bílý jako prostěradla, na kterých ležel. Pod očima měl tmavé kruhy, které tvořily velký kontrast k jeho jinak bledé pokožce, a tváře měl propadlé. Dech měl přerývaný, těžký a také se zdál velmi slabý. Vypadal drobně a křehce.
Harrymu se před očima vynořily obrazy...
Držel pevně Draca a chlapec – nebo mladý muž, protože Draco již chlapec nebyl – se podíval nahoru na něj.
"Běž dál... pokračuj žít... Harry," řekl a pak se mu víčka zavřela přes šedé panenky, když Draco upadl do bezvědomí.
-
"NE!" vykřikl nahlas Harry. Třásl hlavou nad obrazy před jeho očima.
Viděl před sebou realitu, malého bledého chlapce a věděl, že musí něco udělat.
... energie léčitele...
Harry nevěděl, co mu to v hlavě zní za hlas, nebo jak věděl, co má dělat a vůbec se o to nestaral. Jeho tělo, ne - celé jeho já mu říkalo: Polož ruce na Dracovu hruď a čelo, abys ho vyléčil.
Netoužil po ničem jiném, než aby se ty oči znovu otevřely a podívaly se na něj. I když to bude jen zlý pohled. On ale věděl, že se Draco na něj zle dívat nebude.
Prostě to nějak věděl.
-
Cítil, jak jím proudí energie, prochází mu rukama do Dracova těla a viděl okamžitý účinek. Dýchání blonďatého chlapce přešlo do něčeho, co vypadalo spíš jako spánek než bezvědomí.
Pak s konečným tlakem energie – Léčitelova doteku – Draco pomalu otevřel oči.
Ze začátku byl jeho pohled rozmazaný a rychle se kolem sebe rozhlížel, jak se snažil znova zaostřit. Harrymu připadalo, že vypadá ještě zranitelněji než předtím.
"Harry?" –zeptal se nakonec, když se mu oči zastavily na Chlapci-který-přežil.
-
Za sebou Harry slyšel Rona zamumlat, proč najednou Malfoy říká Harrymu jeho křestním jménem. Hermiona mu odpověděla, že neví – a pak pokračovala dál o tom, jak Harry právě Malfoye vyléčil.
Harry přesně věděl, proč ho blondýn oslovil "Harry" na místo "Pottere".
"Jsi v pořádku?" zeptal se jemně, rukou odsunul pramen blonďatých vlasů z Dracova obličeje. Přemýšlel, jak by jeho vlasy vypadaly, kdyby byly delší.
"Všechno mě bolí." Odpověděl Draco. Zdálo se, že ví stejně jako Harry, co se děje bez toho, aby tomu doopravdy všemu rozuměl. "Ty?"
"-jsem unavený." Řekl Harry. "Já právě jsem tě... uzdravil, myslím... bylo to trochu vyčerpávající. Měl bych se asi víc vyspat..."
"Jsi v mé posteli kdykoliv vítán." Zakřenil se Draco.
-
Oba za sebou uslyšeli Rona zalapat po dechu v šoku z Dracova upřímného úsměvu na tváři.
Ani Ron, nebo Hermiona se nepohnuli, aby vyrušili chlapce na posteli.
Harry se při Dracových slovech slabě začervenal.
"Pro teď si myslím, že se spokojím s tímhle." -řekl. Sehnul se a přiložil své rty na blondýnovy v něžném a slibujícím polibku. Vzpomínky jim prolétly hlavou, když se objali. Oba si vzpomněli na přátelství, které mezi nimi vyrostlo za ty tři měsíce, kdy byli někde jinde než tady.
-
Nepamatovali si nic z dalších okolností, které se netýkaly přímo jejich vztahu. Všechny ostatní vzpomínky byly zahaleny do bílé mlhy.
Když se od sebe odtáhli, Harry si všiml něčeho zářivého kolem Dracova krku. Natáhl se po tom, a našel stříbrný řetízek s malým, stříbrným drakem pověšeným na něm.
Draco se zamračil.
"Pamatuju si... ale zároveň taky ne." Řekl. Zvedl Harryho ruku a dotkl se zlatého prstenu, který se mu náhle objevil na prstě. Harry vypadal stejně zmateně jako Draco.
"Je tu něco," řekl jemně. "ale nemůžu si vzpomenout..."
Dracovy šedé oči se podívaly do Harryho zelených. "Myslím, že tě miluju." Řekl mu.
"Taky si myslím, že tě miluju." Odpověděl Harry a sehnul se, aby Draca znovu políbil.
-
Jednou se těm dvěma chlapcům vrátí jejich vzpomínky na to, co přesně se stalo během těch tří měsíců, které strávili mimo svoji realitu. Ale pro teď, byli spokojeni s tím, že budou znovu objevovat jeden druhého, dotýkat se a cítit všechno a cokoliv. Harry si v polibku povzdechl a Draco ho následoval. Oba polibek prohloubili. Jejich jazyky zápasily, kdo získá navrch, ale ani jeden z nich navrch nezískával a ani jednoho z nich to nezajímalo.
-
Jen Hermiona za nimi vyčarovala křeslo pro Rona, aby si mohl sednout těsně předtím, než omdlel.
-
KONEC
-
Když se mě takhle dotýkáš,
Když mě takhle držíš
Musím přiznat,
Že se ke mně všechno vrací.
Když se tě takhle dotýkám,
Když tě takhle držím
Je těžké tomu uvěřit, ale
Všechno se mi vrací.
/Celine Dion/
-
-
Jestli se vám povídka líbila, nezapomeňte na hodnocení. Díky.
-
-