Madurare 038A

1. 05 2012 | 20.54

CAMBIARE PODENTES - MADURARE

Autor: Jordan Grant

Překlad: Hajmi 50

Kapitola 38A

Zlatíčka, děkuji za všechny vaše komentíky a dnešní krátkou kapitolu věnuji zejména:

Gleti, Zuzaně, Nixerwil, Bacílkovi, Saskyi, Slimčince, Nade, Veronice J. Snape, Mononoke,

Máje, Amo, Soře, Patoložce a zvlášť Belldandy, která se tentokrát ujala rozesílání povídek.

Kapitola 38A

Sobota, 30. října, 1998 - 13:40

Harry se zamyšleně díval na kamennou mísu myslánky. Proč vůbec s něčím podobným souhlasil.

K čemu to je? Copak Charlese Bolea nezná? Zná, a jak dobře. Neměl zájem znovu si prohlížet své vzpomínky na toho malého arogantního mizeru.

Ale Hermiona na tom trvala. Kdyby u mudlovského soudu vystupovala jako advokát, Harry by se vsadil, že by vyhrála každý proces.

Nebyl schopný Hermioně vysvětlit svou nechuť k ponoření do vzpomínek.

Musel by se přiznat, že se už jen při pohledu na Bolea začíná třást, a také by musel říci proč.

A něco takového nemohl udělat. To byla jenom jeho věc.

Nikdo jiný nemusel vědět o tom, co se mu v Londýně stalo.

Kdyby existoval způsob, jak se tomu vyhnout, tak by do svého tajemství nezasvětil ani Severuse.

Proto když se u jezera pokoušel vylíčit svůj problém, zaměřil se... no jenom na problém s lektvaristou.

Jako kdyby v tom Bole nehrál žádnou roli.

Jako kdyby jediným problémem bylo, že Snape nenechá Harryho, aby si sám vyřešil své povinnosti profesorského asistenta, a považuje za nutné se do toho míchat.

Jenže Hermiona vycítila, že to není celá pravda a nebyla ochotná to nechat být.

Nepřestala se vyptávat na podrobnosti s tím, že - * ano, možná se Snape chová nerozumně, ale určitě se jen tak nezačal zajímat, proč Harry strhává Zmijozelu body *.

Tak proč ty body Harry strhnul? Co se stalo?

Harry ji odpověděl, jak nejlépe dokázal, že Bole byl drzý a odmítal normálně dělat své úkoly.

Na to se ho Hermiona zeptala, co znamená " normálně ".

Takže jí vysvětlil, jak Bole ignoroval otázky, které kritizovaly jednání Smrtijedů, a nezapomněl se zmínit o krasopisu. Také o tom, jak chlapce přichytil, když se po večerce kradl z kuchyně.

Na rozdíl od Hermiony byl Ron zcela na jeho straně.

"Správně, Harry," -řekl a pokýval hlavou. - "Zmijozely je potřeba naučit dodržovat pravidla. Vždycky budou usilovat o jakoukoliv výhodu. Klidně při tom budou podvádět, to přece víš."

Hermiona si povzdechla.

"Rone, když jsme byli studenty my, skočit si do kuchyně jsi za takový zločin nepokládal."

"Jenže my jsme nebyli zmijozelové."

"Pokud se Harry řídí a strhává body podle takových kritérií, není divu, že Snape měl otázky."

"Nevěřím svým uším! Ty se zastáváš Snapea místo toho, co bys byla na Harryho straně," -řekl Ron zvýšeným hlasem.

"Sama dobře víš, že u Snapea byli zmijozelové vždycky ti dobří, a všem ostatním se dokázal jenom vysmívat."

"Já Snapea neobhajuji," -odsekla Hermiona. -"Jen říkám, že má právo na vlastní názor. A pokud se s ním chce Harry usmířit - což je účelem tohoto rozhovoru - tak se Harry musí snažit, aby ho pochopil. Dokonce, i když s jeho názorem nebude souhlasit."

Bohužel Hermiona měla naprostou pravdu.

Bylo by mnohem jednoduší souhlasit s Ronem - zmijozelové jsou pitomci a tečka - ale Harry si sám dobře uvědomoval, jaká je to hloupost.

"Jak mám vědět, co si Seveverus myslí. Za prvé nevím, co mu ti hadi řekli a za druhé mně to určitě neprozradí - i kdybych je prosil - a to dělat nehodlám."

"Máš pravdu,"-přikývla Hermiona a zamyšleně se kousla do rtů, ale za chvíli se rozzářila.

"Mám nápad. Proč se nepodíváš na svůj rozhovor s Bolem do myslánky? Pochopitelně neuvidíš, co Snapeovi řekl, když si stěžoval, ale přinejmenším budeš moci nezaujatě posoudit váš rozhovor."

Harry na ni vrhnul naštvaný pohled.

"Nepotřebuji žádný nezaujatý pohled. Vím co se dělo."

"Ano, víš, jak to vypadalo v tu chvíli," -usmála se chápavě Hermiona. -" Ale někdy neuškodí, podívat se na sebe za určitou dobu ještě jednou. Navíc můžeš v klidu rozebrat konkrétní slova a domyslet se tak, co Snapeovi řekl."

"Severusovi," -vyštěkl Harry.

Už mu začínal jít na nervy tón, kterým jeho přátelé vyslovovali lektvaristovo příjmení.

"Budiž, není to ten nejhloupější nápad. Možná z toho něco může vypadnout."

Proto teď stáli v Brumbálově pracovně a kamenná mísa na těžkém podstavci jakoby je zvala, aby do ní nahlédli.

"Prima, že ti ředitel tu věc půjčil." -řekl Ron.

Podle jeho hlasu bylo jasné, že je nervózní, ale pokoušel se to nedat najevo.

Samozřejmě, že mu ředitel dovolil myslánku použít.

Dokonce se Harryho ani nezačal vyptávat na důvod tak neobvyklé žádosti.

Jenom zamyšleně kývnul a zamumlal: «Cokoliv potřebuješ, můj chlapče, cokoliv potřebuješ ».

Několika dlouhými kroky přešel ředitelnu a vyšel ven. Teprve ve dveřích se Brumbál obrátil.

"Skvělý famfrpálový zápas, Harry. Všiml jsem si změn, které jsi zavedl - zlepšení strategie a taktiky."

Za normálních okolností by pro Harryho taková pochvala znamenala hodně.

Přemýšlel už několik týdnů, jestli při výuce odvádí dobrou práci. Ale v tuhle chvíli měl v hlavě důležitější věci.

"Díky," -řekl a pokusil se usmát.

Brumbálovi nebylo třeba vysvětlovat, že by Harry chtěl raději zůstat o samotě s kamarády.

A s myslánkou.

Vyšel ven a tiše za sebou zavřel dveře.

"Ehm... nemáme s Hermionou také odejít?"

Harry zavrtěl hlavou.

"Ne, to je v pořádku." Ale pak pochopil. - "Aha, máš hlad?"

Na Ronově tváři se objevila jasně čitelná úleva. Jistě, dneska všichni vynechali oběd, i když Harry se hladový necítil.

"Určitě si můžete cokoliv objednat přes Brumbálův stůl. Stačí jasně říct, co chcete a klepnout hůlkou," -řekl nepřítomně.

"Jsi v pořádku, Harry?"

Přikývnul a podíval se na Hermionu.

"Jenom se mi do toho zrovna moc nechce."

Nic divného. Nikdy dřív si své vzpomínky v myslánce neprohlížel.

A ke všemu ho právě napadlo, že když si při výběru vzpomínek nedá dobrý pozor, mohl by v myslánce skončit se špatným Bolem.

Jenom samotný nápad stačil, aby se Harrymu zkroutily vnitřnosti.

Přitom nebyl důvod, proč by měl v té hrozné Londýnské místnosti skončit. Prostě si musí naprosto jasně vybavit, jaké vzpomínky chce vidět.

Harry si s povzdechem přiložil hůlku k spánku a vytáhl ven dlouhé tlusté vlákno vzpomínek.

Mělo nezdravou nazelenalou barvu a lehce pulzovalo. Zamával hůlkou a setřásl ho do myslánky, pak zadržel dech a ponořil se do zamlženého obsahu kamenné mísy.

Nic jiného mu ani nezbývalo, že?

Sice to udělat nechtěl, ale vyhlídka na nekonečnou hádku se Severusem byla mnohem horší, a to nejenom proto, že během jejich rozepří mohlo dojít k dalším tragédiím, jako ve Wolverhamptonu. Prostě se mu taková situace nelíbila. I z osobních důvodů.

Ovšem na druhou stranu - komu by vyhovovalo, mít neustále špatnou náladu.

Harry chtěl, aby se věci vrátily tam, kde byly předtím. Chtěl získat svůj dřívější vztah se Severusem zpátky.

Sebral odvahu, naklonil se nad mísu a ponořil tvář do vířivé mlhy vzpomínek.

Zdálo se, že padal dlouhou dobu - celou věčnost, ale pak najednou stál na nohou.

Ocitl se ve třídě obrany proti černé magii.

Zády k němu stál tmavovlasý muž.

Nakláněl se k studentovi, který seděl v lavici a něco říkal. Látka hábitu, do kterého byl oblečený, se mu napnula přes zadek, a Harryho první myšlenka byla « vau, má pěkný zadek ».

Pak se muž narovnal, otočil se a vykročil do uličky mezi lavicemi, takže teď byla vidět i jeho tvář.

Harry v šoku div nevypadl z myslánky.

To byl on sám. Muž s pevným, dobře tvarovaným zadkem byl on sám.

Harrymu údivem spadla brada. Nikdy si nemyslel, že by mohl zezadu vypadat tak přitažlivě. Když přemýšlel o svém vzhledu, tak převážně myslel na svou tvář a rozcuchané vlasy.

Ale jak se ukázalo, měl skutečně pěkný zadek.

V ten okamžik Bryerson vytáhl z kapsy tenkou knížku, otevřel ji a prolistoval několik stran.

Harry poznal profesorův diář, který Bryerson používal k záznamům schůzek s rodiči a podobných událostí.

Ovšem tentokrát, když očima přelétl několik řádků - zbledl.

Ano, to byla chvíle, kdy se Bryerson dozvěděl o nemoci své snoubenky.

Nějakým způsobem o tom dostal zprávu přes diář.

Během okamžiku profesor opustil učebnu a zanechal Harryho, aby sám dohlížel na třídu.

Harry začal přecházet uličkou mezi studenty. Bylo trochu nudné to sledovat.

Jenže teď už Harry věděl, co bude následovat.

Bole začne při testu podvádět a opisovat - nebo se o to přinejmenším pokusí - a on ho chytí.

Jenže události se neodvíjely přesně tak.

Nejprve Harry uviděl, jak jeho dvojník ze vzpomínek zúženýma očima přelétl zmijozelskou polovinu třídy - takže opravdu vypadal dost nenávistně. A potom se jeho pohled zastavil na postavičce v rohu - na Boleovi. Bylo zřejmé, že v mladém učiteli tato nenávist začíná doslova vřít. Vzdouvala se a vřela. Ruce se mu zaťaly do pěstí, a vypadalo to, jako by v další chvíli chtěl vytáhnout hůlku.

Proti studentovi!

I když nepříjemnému. Z Bolea nikdy nevyroste člověk, kterého by si Harry mohl vážit.

Ale o to nešlo.

Harry se pozoroval, a začalo mu být úplně jasné, že jenom čekal, než Bole udělá něco, co by mu poskytlo důvod, aby se na chlapce vrhnul. Dalo by se říci, že dychtil po krvi.

Když teď viděl sám sebe, cítil se téměř nemocný.

Ano, Bole se skutečně opovržlivě podíval na dívku z mudlovské rodiny, ale to bylo všechno. Jenom pohled.

Nepokusil se jí urazit, jak by zcela jistě udělal Malfoy, a neodstrčil pergamen, aby sabotoval písemnou práci.

Ale Harry neztrácel čas a okamžitě se na chlapce vrhnul a hned ho káral.

Vysmíval se mu a doslova ho popichoval, aby se chlapec začal bránit a mohl být potrestán.

Připomnělo mu to způsob, jakým s ním mluvil Severus, když byl Harry jeho žákem.

Ale skutečnost, že s ním Severus jednal nespravedlivě, mu nedávala žádné právo, chovat se stejným způsobem k Boleovi, bez ohledu na to, jak hnusný se mu ten malý mizera zdál.

Ne, Harry si musí uvědomit, že nemá cenu, aby opakoval chyby druhých.

Potom všechno, co se dělo dál, bylo ještě ošklivější.

Podle Harryho příkazu Bole zůstal v učebně a on byl k němu ještě odpornější.

Pak se scéna posunula - Harry stál v chodbě a div na Bolea nekřičel.

Bylo zvláštní vidět, jaký je ve srovnání s prvňákem ohromný. Jak se nad ním tyčil.

Harry si vždycky o sobě myslel, že není velký. Rozhodně byl menší než Severus. Ale v současné chvíli si uvědomoval, jak musí už jenom jeho vzhled děsit chlapce, který se prakticky třásl, i když se to pokoušel ukrýt za předstíranou statečnost.

Ale Harry se nad ním dál vznášel, hrozivě se přibližoval a nutil tak Bolea ustupovat zpět.

Přesně, jako to v minulosti dělal Severus.

A kvůli čemu se Harry tak naštval.

Proč strhával body, byl jízlivý a nechal se titulovat "pane"?

Samozřejmě kvůli Londýnu.

Ale to nebyla chyba tohoto Bolea. Tento Bole si jenom vybral špatný večer k tomu, aby se vykradl do kuchyně.

To nebylo nic hrozného, a on by ani nespočítal, kolikrát udělal to samé.

A teď tady Harry ze vzpomínky nadával Boleovi, a přitom si neuvědomoval tu ironii, že tentokrát převzal roli mučitele právě on.

Navíc, soudě podle jeho výrazu, přijal tuto roli s velkým potěšením.

Harry skutečně slyšel, jak z úst jeho dvojníka vylétají proti Boleovi neskrývané urážky – stejné, jako kdysi on sám slýchával od Severuse.

Jenže Harry zašel ještě dál než lektvarista, když Boleovi řekl, že ho zmijozelové určitě za ztrátu bodů potrestají.

Vypadalo to, že mu to pomyšlení udělalo velkou radost, protože když se scéna znovu přesunula do třídy, Harry ze vzpomínky to Boleovi opět připomněl.

Tentokrát byl v očích mladého učitele patrný záblesk očekávání. Svítily jasně jako smaragdy, když se upřeně díval na žáka, ale jejich záře nebyla příjemná, protože Harry sám se choval ohavně.

Jeho pravé pocity vůči Boleovi nemohly být jasnější.

Harry si přál, aby zmijozelové tohoto chlapce rozcupovali na kousky, nebo raději na nejmenší krvavá vlákna.

Ve skutečnosti po tom vysloveně toužil.

A to všechno kvůli rukopisu?

Samozřejmě, že tu nešlo o nějaký krasopis.

Bylo to o věcech, se kterými mladší Bole neměl nic společného. Dokonce o nich ani nevěděl.

Dalo se to jasně vyčíst z jeho výrazu, kdykoliv na něj Harry zaútočil.

«Proč já - ptal se. - Co jsem udělal? »

Harry si vzpomněl, jak si kladl přesně ty samé otázky, zejména během prvního roku v Bradavicích.

Jak se ptal, proč se právě on stal cílem Severusových jízlivých posměšků.

Samozřejmě on jako Bole netrucoval. Na rozdíl od něho, Harry skutečně neudělal nic, aby si Severusovu nelibost zasloužil.

A Bole opravdu žádný nevinný andílek nebyl.

Harry věděl, že sní o tom, jak se stane smrtijedem, a že naprosto schvaluje Voldemortovy činy.

A také mu bylo jasné, že kdyby se Bole dozvěděl o mučení, kterým Harry v Londýně prošel - jenom by ho schvaloval.

Jistě, Harryho nijak zvlášť nezajímalo, jaké mínění o něm Bole má. Bylo zcela zřejmé, že on se s tímto chlapcem nikdy neshodne. Ale ostatní studenti...

Výraz jejich tváří mu vyrazil dech a donutil mladíka, aby se zamyslel.

Zmijozelové i nebelvíři na něj hleděli se stejnou ostražitostí.

Jako by nevěděli, proč se Harry na Bolea tak vrhnul a obávali se, že další obětí by mohl být kdokoliv z nich.

Viděl, jak se Diana Stebbinsová odtáhla na stranu, když prošel kolem ní.

Viděl, jak se ostatní studenti napjali, když na sobě ucítili jeho pohled.

Bylo jasné, že se jim chování jejich učitele zdá nepřiměřené a zvláštní.

Ne... on se doopravdy nechoval rozumně.

A to i po všech těch starostech, které si dělal, než poprvé vstoupil do třídy. Tolik se obával, že ho děti nebudou respektovat, ale zamyslel se alespoň jednou, jestli si jeho chování vůbec nějaký respekt zaslouží?

Když Harry pocítil nevolnost, pokusil se zvednout hlavu.

Jenže myslánka ho nechtěla propustit. Harry musel použít dost síly, aby ze vzpomínek vyklouzl.

Stál, lapal po dechu a díval se do vířící mlhy.

Ron byl okamžitě vedle něj.

"Harry, jsi v pořádku?"

"Jo..." -hlas se mu zlomil a tak to zkusil znovu. -"Jo jsem."

"Zjistil jsi... ehm, něco užitečného?"

"Jenom to, že nakonec nejsem o nic lepší než Snape?"

Povzdechl si Harry, přešel ke křeslu a svalil se do něho.

To je směšné... Snape?" Hermiona zvedla obočí. -"Vždyť ty sám nám neustále připomínáš, abychom mu říkali Severus."

"Severus, ano. Samozřejmě. Jen jsem trochu zůstal chycený v minulosti - to je všechno.

Předtím jsem... zkrátka, něco jsem vám zamlčel. Bole mi připomíná... no některé nepříjemné události.

A ne, nechci o nich mluvit. Jde o to, že nejsem rád v jeho blízkosti." Harry si zhluboka povzdechl.

"Ze začátku jsem ho ignoroval, ale Bryerson mě neustále otravoval poznámkami, že nepomáhám stejně všem studentům."

"Takže jsi to začal dělat," -pokračovala za něj Hermiona. -"A dál?"

Harry to nechtěl moc rozebírat. Dokonce si pomyslel, že Hermiona ani neuvěří, že by ve svém jednání s Bolem mohl být tak hrozný. Ale pohled ze strany udělal jeho zaujatost bolestně jasnou.

Všechny jeho stížnosti na chlapce - krasopis, respekt a plížení do kuchyně - to všechno byly jen záminky.

Záminky, které Harry neustále hledal, aby mohl chlapce ponižovat.

Také viděl, že chvíle kdy s tím začal, nebyla žádná náhoda.

Nebyl natolik hloupý, aby dal najevo svou nelibost, dokud při hodinách byl také Bryerson. Ale stačilo, aby profesor odcestoval, a Harry podlehl své touze po odvetě.

Dal v plné šíři najevo svou zaujatost. Chtěl se cítit lépe, když se mstil mladšímu Boleovi za jeho bratra.

Hermiona pravděpodobně znala přesný výraz označující takové jednání.

Ale Harry ho nechtěl slyšet.

V tuto chvíli potřeboval, aby Hermiona pochopila, co udělal - i když jí nemohl vysvětlit proč.

Ona i Ron. Oba. Byli to jeho kamarádi.

Nemusel mluvit o znásilnění. To byla věc, která se stala jemu a týkala se jenom jeho.

Ale to ostatní s Bolem - to byla ukázka čeho je schopný.

Co se týká předpojatosti, nebyl o nic lepší než Severus. Klidně se podal tomu hroznému nutkání, stejné touze po pomstě.

"Podívej se sama," -řekl tiše a kývnul hlavou směrem k myslánce.

"Ty také, Rone. A pak... ach bože. Já vůbec nevím."

Hermiona se na něj pochybovačně zahleděla.

"Vzpomínky jsou velmi osobní věc. Jsi si jistý, že nám je chceš ukázat?"

* Vzpomínky jsou osobní věc *. Oh ano, to jsou.

Přesně tohle teď ke všemu potřeboval - připomínku toho, jak on sám porušil ty Severusovy.

Připomenutí - jako by to sám dobře nevěděl - že Zlatý Chlapec zdaleka není tak dokonalý, jak ho líčí v novinách.

Tedy v případě, že ho neoznačují za šílence.

I když pokud o tom přemýšlí, jeho chování vůči Boleovi zřejmě přítomnost zdravého úsudku dokonale vyvrací.

Opravdu krátké ukončení kapitoly čekejte výjimečně už za týden – 8.5. 2012.