30. 11 1999 | 00.00
CAMBIARE PODENTES - INVOCARE
Kapitola 39A
Pátek 12, června 1998 - 18:20
Harry v Toweru strávil mnohem méně času, než původně počítal. Moc už ho to nezajímalo. Dávno zesnulí mudlovští králové a královny, mladíka dokázali zaujmout jen na chvíli, protože teď se věnoval jen jednomu: přemýšlení o tom, proč nechtěl riskovat a Richarda nepolíbil.Harry nevěděl, co ho ohromilo víc - jestli fakt, že na Londýnských ulicích nikoho nevzrušoval pohled na dva muže, kteří se líbají, nebo to s jakým nadšením na podobné myšlenky odpovídal jeho penis.
Pochopitelně, že se vždycky zdvihl, když se líbali se Severusem, ale to bylo něco jiného. K tomu byl víceméně vycvičený - to chápal dokonce i Harry. Vždyť Severus Snape uměl víc, než jen uspokojit muže. Nezapomněl použít svůj veškerý zmijozelský talent, aby se ujistil, že tělesné radovánky nakonec poslouží k úspěšnému dosažení jeho cílů.
Ale protože i sám Harry měl zájem na zdárném průběhu ceremoniálu - tak jaký význam by mělo vzdorovat, nebo kritizovat použité metody.
Přesto to byl překvapený, jak rychle v něm vzplanula touha, když byl vedle Richarda...
To všechno jen potvrzovalo pravdu, která se mu zjevila to ráno v knižním obchodě. Skutečně ho přitahovali muži, a nejenom ti na obrázcích. Přinejmenším na jeden krátký okamžik chtěl Richarda doopravdy.
Možná proto, že byl ztělesněním mírnosti a bezelstnosti. Úniku. Nezávislosti. S ním nebylo potřeba přijímat trýznivá rozhodnutí.
Harry si lehce dokázal představit sebe s Richardem. Jen kdyby nebyl rukojmím - spoutaný proroctvím a shrbený pod tíží zodpovědnosti, která ležela jen na něm a na nikom jiném.
A znovu se ozvala téměř nesnesitelně palčivá touha - stát se v mudlou.
Jenže jaký smysl měly podobné sny. Harry potřásl hlavou a sklonil se k zábradlí mostu. Díval se na čluny plovoucí po Temži a snažil se nepřemýšlet o tom, že některé z nich plují do Greenwich a jestli je teď Richard na jednom z nich a...
Opět se pokoušel zahnat přání, ztratit se v mudlovském světě, odhodit hůlku, koště, neviditelný plášť - cokoliv, prostě všechno, co by třeba jen vzdáleně mohlo připomínat magii. A znovu si musel připomenout, že je to marné. Voldemort by ho stejně dostihnul. Dokonce i kdyby se on sám dokázal skrýt a uniknout - neexistovalo žádné východisko pro magický svět, který čekala vláda teroru... jestliže Harry nezíská dost síly, aby Voldemorta zastavil.
Cambiare Podentes - bylo jediné řešení.
Harry se odvrátil od řeky, a když se otočil, uviděl stánek, kde prodávali pití a rychlé občerstvení. Po pravdě řečeno z koka-koly mu už bylo trochu špatně, ale stejně si koupil další lahev. Když už, tak už - ne? Zítra večer se vrátí do Bradavic a potom se ke kole nejspíš už nikdy nedostane.
Odšrouboval víčko a zhluboka se napil. Pozoroval přitom bezstarostné turisty, kteří ho míjeli a hovořili neznámým jazykem. Severus by určitě věděl jakým. A skoro určitě by se ukázalo, že ho lektvarista i ovládá.
Není žádný div, že stojí o mojí společnost jen v posteli - pomyslel si Harry a najednou měl chuť silně kopnout do zdi o kterou se opíral. Vždyť je to samozřejmé, ne? Protože kromě bezhlavých nerozvážností, nejsem k ničemu a přesně vím, nakolik si Severus tohoto mého talentu cení.
Bylo to snad kvůli tomu, když Richard tvrdil, že Harry nevypadá jako člověk vázaný skutečným vztahem? Prozradila jeho tvář, že si Harry stále uchovává takové myšlenky?
Harry se zamračil. Ano, rozumem chápal, že není volný... ale vůbec se tak necítil. Necítil to v duši. Jasně, že ne. Vysloveně si přál Richarda políbit, a zastavil ho jen fakt, že rozumem chápal zákaz.
*Rituál pozná skutečný úmysl.* - říkal mu Snape.
Znamená to tedy, že v době mezi dneškem a datem sedmnáctého, musí najít způsob, jak si opravdu přát, aby Severusovi patřil.
Jakoby něco takového bylo možné.
Dobře, i když se on sám pořád necítí tak docela vázaný - je potřeba se tak alespoň chovat a tvářit. Samozřejmě ceremoniál neošidí, ale možná když se začne usilovně chovat, jakoby k Severusovi skutečně cítil oddanost, povede se mu přesvědčit alespoň sebe samotného.
Proto musí přestat civět na řeku a snít o cestování.
Snít o Richardovi.
Na prohlídku Londýna mu zůstal dnešní večer a zítřejší den a on celý ten čas využije.
S tímto záměrem Harry zamířil ke kamenným schodům vedoucím na Towerský most. Přejde teď po něm Temži, a pak se projde na druhém břehu, aby si trochu lépe prohlédl bitevní opancéřovanou loď, která tam kotvila.
Potom se dobře navečeří. V nějaké restauraci, a tentokrát skutečné: s plátěnými ubrousky a cenami vysokými až do stropu. Dá si večeři, na kterou bude vzpomínat, což zpříjemní jeho budoucí jídla ve sklepení. Vždyť mu nejspíš ani nedovolí jíst ve Velkém sále. Jeho pobyt v Bradavicích přece musí zůstat absolutně, co nejpřísněji utajený. Od začátku školního roku Severus opět začne večeřet s ostatními za profesorským stolem, a tak Harry bude muset trávit večery bez něho a jíst o samotě.
Nakonec dneska povečeří také sám. Bude lepší, když si začne zvykat.
Neměl žádnou možnost jak pozvat Richarda, a nebylo by to dobré dokonce i kdyby věděl, jak se s ním spojit - což samozřejmě nevěděl. Přesto oběd s ním v baru byl příjemný - nu alespoň do té doby, než se začal chovat příliš otevřeně. Vlastně Harry by dokonce proti podobnému jednání nic nenamítal - kdyby už neměl jiné povinnosti. Ale nebyl volný a neměl ani právo podělit se o detaily svého postavení s Richardem.
Správně! Mám své závazky vůči Severusovi. - utvrzoval se Harry.- To je způsob jakým se musím chovat.
Harry dorazil na vrchol schodiště a zamířil k chodníku pro pěší. Sice si ještě nijak vesele neposkakoval, zato už neházel zamračené pohledy na řeku. Spíš se často díval vzhůru a obdivoval čtvercové věže mostu, ke kterým se rychle každým krokem blížil.
---
Co se v následujícím okamžiku stalo, nedokázal pochopit. Chodník se mu pod nohami zatřásl. V prvních okamžicích to Harry připsal na vrub vibracím způsobeným intenzivní dopravou - přes most projížděla spousta aut. Ale otřesy zesílily, chodník se vysoko zvedl a následně propadl natolik prudce, že se lidé na zlomek vteřiny ocitli ve vzduchu. Jenže výkyvy nezasáhly jen chodce, uvědomil si s hrůzou Harry. Zběsilé troubení aut doprovázené křikem přicházejím ze všech stran znamenalo, že otřes zasáhl celý most.
Reflexy získané při famfrpálu pomohly Harrymu, aby se instinktivně udržel na nohou, ale méně obratní chodci se kolem něho váleli po zemi v různých pozicích. Hned vedle něho na zemi seděla mladá žena s podvrknutým kotníkem. Držela se dětského kočárku a veškerá její pozornost byla soustředěná na dítě uvnitř.
V tu chvíli se most otřásl znovu a mnohem silněji než předtím.
Ozvalo se kovové řinčení automobilů, které se srazily, a ohlušující hysterický křik.
Žena se snažila vzít dítě do náruče a utéci s ním z mostu.
"Ne, ne!" vykřikl Harry a pokoušel se k ní protlačit blíž přes zpanikařený dav. Chtěla k sobě dítě přivázat jakýmsi řemínkem, ale Harry hněvivě vykřikl a přikryl její ruce svými.
"Ne - to raději ne! Kočárek je bezpečnější. Co když vám vypadne z ruky?"
"Co se to tu děje?" ptala se žena hlasitě, jak překřikovala okolní hluk.
"Nevím. Já... " ale Harry větu nedokončil. Kdosi ho hrubě odstrčil stranou a kolem se mihlo několik lidí, kteří běželi ke schodům vedoucím z mostu. Harry se znovu začal prodírat k ženě. Opírala se o kočárek, ale bez ohledu na silné kulhání se ho také snažila tlačit směrem ke schodům.
K sakru, jak se sem vůbec s kočárkem dostala? Napadlo Harryho. Určitě jí někdo pomohl, ale teď se každý snaží zachránit vlastní kůži.
"Opřete se o mně." řekl a sáhl do kapsy pro hůlku. Použít magii v přítomnosti tolika lidí nebylo možné, ale dokázal celkem potají švihnout hůlkou a vytvořit kouzlo beztíže. S jen nepatrným pohybem rtů vyslovil zaklínadlo a cítil, jak se váha ženy zmenšila. Podepřel ji jednou rukou, druhou chytil kočárek a vmísil se davu, který směřoval ke schodům.
Další náraz byl tak silný, že se Harry začal bát, jestli most vydrží. Lidé byli odhozeni k zábradlí a on zahlédl, jak nějaký starší muž téměř přes zídku přepadl, udržel se snad jen zázrakem a v příštím okamžiku ho dav odvlékal pryč.
Doprava se definitvně zastavila, protože havarovaná auta přehradila celou silnici. Řidiči a ostatní cestují se snažili rychle auta opustit a co nejdříve se také dostat ke schodům. Zdálo se, že spousta lidí bude ušlapaná dřív, než stihnou tohle místo opustit.
Most se začal vlnit, jako pás, kterým kdosi mává. Stáčel se do spirály, jakoby se samotná konstrukce pokoušela otočit vzhůru nohama a chtěla setřást do kalné vody nejen auta ale i lidi.
Harry si sotva všímal křiku, paniky a hysterie kolem.
Cosi velkého na něj letělo a dokoce i famfrpálové reflexy se tentokrát ukázaly jako nedostatečné. Sice se uhnul stranou, ale stejně ho to udeřilo a odhodilo od ženy s kočárkem. Hlavou mu prolétla hrozivá myšlenka.
Kouzlo beztíže!!! Jestli se most začne znovu prohýbat, ona se ani neudrží na zemi.
Strčil ruku do kapsy a odvolal zaklínadlo snad jen vteřinu před tím, než dopadl. Hlavou silně udeřil do kamenné zdi jedné z věží, ke které dolétl.
Harry se svezl na zem a snažil se neztratit vědomí. Po tváři mu tekl pramínek krve. Vedle něho se válel čísi kufr hořčicové barvy. Na etiketě měl napsáno *Samsonite*.
Najednou se kolem něho rozhostil podivný klid, i když kolem sebe zřetelně cítil dusot nohou. Ocitnout se zacloněný věží bylo jako dostat se do oka cyklonu.
Harry se zvedal velmi nejistě, protože měl pocit, že každou chvíli znovu upadne. Otřel si tvář a odhrnul vlasy z očí. Snažil se zastavit krvácení, ale marně. Most se nyní naklonil, jakoby se chtěl položit na bok. Byla to pravda, nebo se Harry tolik motal. Barvy v okolí byly rozplizlé a všechno kolem ztratilo své zřetelné obrysy. Ano, určitě s ním něco není v pořádku. Ucítil nějaký pohyb v kapse, ale neodvažoval se sklonit hlavu a podívat se, protože se bál, že omdlí.
Harry se zhluboka nadechl, udělal krok vpřed a odstoupil od zvonice. Teď se most nenakláněl, ale jakoby se otočil, kolem své osy. Musí se ihned dostat odtud. Znovu vykročil kupředu a doufal, že ho zachytí proud lidí a odnese sebou ke schodům.
Jenže k davu se nedostal.
Kdosi se přenesl zrovna před něho a zatarasil mu cestu.
Bílá tvář. Dlouhé černé vlasy.
Rysy, které dobře znal.
Rysy, které nenáviděl, divoce a zběsile nenáviděl.
"Ale, ale." - zlomyslně se ušklíbla Bellatrix Lestrangeová. "Podívejme kdopak to tu je! Harry Potter!" chraplavě se rozesmála.
"Oh ne, jsem prostě nadšená. Copak Potere?"
Harrymu bylo špatně a měl závrať, dokonale ztratil orientaci, ale ještě si natolik uvědomoval, co se děje, aby se pokusil sáhnout pro hůlku.
Jenže v kapse nebyla.
"Neboj se, o tvou hůlku se postarám." posmívala se mu Bellatrix, a Harry uviděl svou hůlku v ruce čarodějky. "Neříkej, že jsi nic nezpozoroval?"
Mysli, mysli, přemýšlej. - opakoval si Harry. Ale bylo to neobvykle těžké. Příliv adrenalinu dokázal, že na ránu na hlavě zapomněl, ale myšlení se zaboha nechtělo vyjasnit. Kolem se všechno pořád točilo a chodník mu ujížděl pod nohama.
"Promiňte prosím," zasípal nejasně, když se mu cosi vybavilo. Oběd. Atraktivní, přitažlivý mladý muž, který mu říkal cizím jménem.
"Jmenuji se Jonatan, a pokud nemáte nic proti tomu - potřebuji se dostat z mostu dřív, než definitivně spadne."
"Oh, teď, když jsem našla zajímavější úlovek, k tomu už nedojde." zapředla Bellatrix a pomalu se blížila k Harrymu.
"Copak, Harry? Skutečně náš Zlatý chlapec necítil příliv a odliv magie? Nepochopil, že po jeho maskování nezůstala ani stopa? Och ano, máš svojí tvář. Dokonce je vidět tvá jizva, i když ses ji pokusil zakrýt nějakým svinstvem. Ať to bylo cokoliv, už dávno jsi to setřel." Belatrix si olízla rty. "To tvé malé kouzlo beztíže, přilákalo mojí pozornost. Uvědomila jsem si, že je tu někde blízko kouzelník, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to budeš ty... Procházíš se po Londýně samotný, drahý? No jaké štěstí."
Čím déle čarodějka řečnila, tím víc Harry přicházel k sobě a uvědomoval si kde je a co je kolem. Znovu slyšel vzdálený křik davu. Stál vedle Bellatrix a snažil se pochopit smysl toho, co říkala, i když zmínka o zamaskování ho nejdřív zmátla. Ach, ano. Změnil si tvář, ale šok při zranění pravděpodobně jeho úsilí zničil...
Neměl hůlku a Smrtijedka věděla kdo je...
Ale k přenosu hůlku nepotřebuje, proto nebyl tak docela bezmocný. Harry se soustředil, tak jak ho učili a zkusil se protlačit úzkým kanálem, který by ho vrátil do hotelu.
Jenže magie byla nedosažitelná. Bolestně nedostupná. Harry se pokusil o přenos znova - tentokrát přivřel oči, aby se lépe soustředil. Bohužel magické síly ležely kdesi ještě hlouběji.
"Nikdy jsi neslyšel o štítech proti přenášení?" posmívala se Bellatrix.
Harry zaskřípal zubama. Jasně, Ta semetrika se o to postarala. Ale to ještě nebyl ten poslední východ. Bellatrix čekalo ještě jedno překvapení. Jen ať pokračuje v blábolení - on zatím sáhne do kapsy. Ano, ať si kecá - je potřeba získat čas a odlákat její pozornost, aby získal šanci na únik.
"Copak Bellatrix, bavíš se bouráním mudlovských mostů?" chladně vyplivl Harry. "Poskytovat službu Voldemortovi, už není tak atraktivní?"
V tu chvíli se jeho ruka dotkla kapesníku, který dostal od Severuse před cestou do Norska. Připadalo mu, že od té cesty už uplynula celá věčnost, ale pořád si dobře pamatoval instrukce. Rozložit kapesník a vyslovit aktivační heslo.
Harry vytrhnul kapesník z kapsy, máchnul rukou, aby ho rozložil a současně vykřikl zaklínadlo, které ho odnese do úkrytu - daleko od Bellatrix a daleko od mostu, který se mu stále houpal pod nohama.
Jednal rychle - měl přece reflexy chytače, ale Bellatrix byla ještě o něco rychlejší.
"Incendio Portkey!" vykřikla ve stejnou chvíli kdy Harry křičel:
"Kapitán famfrpálu."
Cítil, jak ho hák kdesi v okolí pupku začíná táhnout k záchraně a do bezpečí.
V další chvíli se kapesník rozpadl na prach, který se mu sypal z dlaně na chodník.
Pocit háčku u pupku zmizel. Harry se zděšeně rozhlédl, aby zjistil, že se nepřemístil ani o palec. Ještě pořád stál na Towerském mostě, tváří v tvář Bellatrix Lestrangeové.
Čarodějnice se teď chechtala jak šílená.
Harry se tentokrát pokusil utéci po mudlovsku. Rychle se otočil a dal se na útěk. K čertu, proč nepřemýšlel a nevzal si sebou do kapsy zmenšený Kulový blesk? Co na tom, kdyby magie ovlivnila famfrpálové vlatnosti jeho koštěte. Beztak už na něm nebude hrát, že?
----
"Petrifikus Totalus!" ozvalo se vzápětí za ním a Harry se v běhu svalil tváří dolů na dlažbu. Měl pocit, že mu praskla hlava - když se do ní opět v tak krátké době silně udeřil tentokrát o chodník. Další zaklínadlo ho otočilo na záda a znovu o dlažbu bolestivě uhodil zátylkem.
Rovný jako prkno neschopný pohybu - nemohl ani mrknout a jen bezmocně sledoval blížící se Bellatrix.
"Och jaký tvrdohlavý chlapec." sklonila se nad ním čarodějka s úšklebkem. "Ale teď jsi chycený a buď si jistý, že se s tebou vyrovnám za tu bídnou napodobeninu Cruciatu, který jsi na mě poslal na ministerstvu. Říkají, že účinek kouzla je mnohem větší, když sebou nemůžeš cukat."
Harry uviděl nad sebou vztaženou hůlku.
"Přišel čas zemřít, Pottere?" vycenila na něj zuby v divokém úsměvu. "Ale napřed... budeš trpět. Crucio!"
Vzplanutí agonie.
Belatrix měla pravdu - Cruciatus byl mnohem nesnesitelnější, když byl seslaný na znehybněné tělo. Harry nemohl ani křičet.
Ale možná to bylo lepší.
Poslední co si Harry zapamatoval před tím, než bolestí ztratil vědomí byla tvář Bellatrix Lestrangeové, která se blížila... stále blíž a blíž, dokud nezaclonila všechno a nenechala viditelného nic, kromě tmy.
Pátek 12, června 1998 - 19:18
Harry viděl nekonečné prázdné chodby vedoucí nikam, tmavovlasého mladého muže, který ho zval do kina a potom s úšklebkem odcházel. Protahoval slova, když říkal, že všude kolem vládnou temné síly. Zdůvodňoval tím to, že Harry bude muset zůstat ve sklepení. Navždy.
*Ne!* protestoval Harry a rozhněvaně uchopil hůlku. Ale když ji vytáhl, najednou v ruce dr%